Vladimír Suchánek:
Aspoň do sta let!

Ne zániku české umělecké grafiky

Je nejdéle sloužícím předsedou třetího nejstaršího výtvarného spolku v zemi. Příští rok bude stát dvacet let v čele Sdružení českých umělců grafiků Hollar. A za tři roky by rád s Hollarem oslavil stoleté výročí vzniku. Jenže teď reálně hrozí, že se sdružení stých narozenin nedočká. A tak Vladimír Suchánek ještě po osmdesátce mobilizuje síly, aby řekl Ne konci české umělecké grafiky.

vydáno 22. 8. 2014

Cyril Bouda ho považoval za svého nejtalentovanějšího studenta. On sám kromě nadání výtvarného zdědil i ten hudební, a tak byl dlouhá léta kapelníkem a klarinetistou legendárního seskupení Grafičanka, v němž muzicírovali výtvarní umělci. Za sebou má stovky výstav svých grafik, desítky ilustrovaných knih a návrhů poštovních známek. Patří k našim nejvýznamnějším tvůrcům ex libris. Teď se ale Vladimír Suchánek musí zabývat čímsi méně múzickým. Musí zachránit Hollar a jeho galerii. 

Sdružení českých umělců grafiků Hollar bylo založeno roku 1917 jako třetí nejstarší umělecký spolek v zemi (po Umělecké besedě a SVÚ Mánes) a jak v jeho názvu zmíněno, sdružuje dodnes především výtvarné umělce zabývající se grafikou. Ta dlouho patřila k nejvýraznějším projevům českého umění a spolu s českým sklem, knižní ilustrací a animovanou tvorbou k tradičnímu „rodinnému stříbru“ české kultury. I proto získal Hollar v roce 1937 galerii na Smetanově nábřeží, kterou po válce rozsvítila jména jako Kamil Lhoták, Zdeněk Sklenář, Zdeněk Seydl, později třeba autor Macha a Šebestové Adolf Born či Jiří Anderle a v neposlední řadě i sám Vladimír Suchánek. Po sovětské okupaci v roce 1968 byl Hollar pro nespolehlivost svých členů zrušen a v prostorách jeho galerie zřízena Pamětní síň Julia Fučíka. V roce 1989 byla ale činnost sdružení obnovena a grafika se znovu ocitla na výsluní. V devadesátých letech, kdy byl zájem o českou grafickou tvorbu doma i v zahraničí na vrcholu, stává se předsedou Hollaru právě Vladimír Suchánek a spolu s ostatními očekává světlou budoucnost. Po pětadvaceti letech se však zdá, že slunce zapadá. Proč?

 „Dneska, když řeknete grafik a grafika, tak si většina mladých lidí pomyslí, že je řeč o člověku, co dělá na počítači, případně, že láme noviny. Umělecký grafik ale vezme kovovou desku, dřevěný špalíček či litografický kámen a řadu dní kreslí, ryje a leptá,

aby pak pořídil ruční otisk -  originální grafický list. Od samého počátku je to tvůrčí proces! Tuto originalitu si často široká veřejnost neuvědomuje,“ začíná Suchánek vypočítávat důvody krize. Ruku v ruce s nízkým povědomím o grafice a graficích pak kráčí mediální nezájem: „Je to tak, že co je hodně prezentované, medializované, to jde nahoru a o čem se málo mluví, tak to stagnuje.“

Módní umělecké směry, ať už design či konceptuální umění, mají podporu médií a tím i veřejnosti, hlavně mladého publika zaručenu. Naopak mladých grafiků ubývá, grafické řemeslo se vytrácí, nebo se přesouvá do světa jedniček a nul, věkový průměr členů Hollaru se blíží šedesátce a úměrně tomu mizí i mladé publikum. A navíc neustále rostou náklady. Papír, barvy, práce, tisk. Ceny šly mnohdy nahoru až desetinásobně.

To všechno po letech úspěšného, byť velmi skromného hospodaření spolku a galerie vedlo k jedinému. Došly peníze.


  • Vladimír Suchánek (nar. 1933 v Novém Městě nad Metují)
  • český grafik, ilustrátor, tvůrce ex libris a poštovních známek, předseda SČUG Hollar
  • jeho dílo je zastoupeno v řadě evropských galerií, má za sebou více než 160 samostatných výstav
  • V roce 1997 jmenován členem Evropské akademie věd a umění v Salcburku
  • roku 2006 mu bylo uděleno státní vyznamenání medaile Za zásluhy v oblasti umění

„Letos na jaře jsme s hrůzou přišli na to, že na kontě máme patnáct tisíc. Udělali jsme inventuru nákladů a zjistili jsme, že potřebujeme měsíčně 88 tisíc, abychom mohli zaplatit nájem, elektřinu, dvě kustodky, které se po týdnu střídají, tajemnici, otop, tiskárnu, známky a instalaci. Nezbytné věci, bez koruny luxusu navíc.“

Nejjednodušší věc, kterou mohl Vladimír Suchánek v takové situaci udělat, je rezignovat na post předsedy a užívat si penze. Jako ročník narození 1933 po něm reálně nemohl nikdo chtít, aby vytáhl do boje za zachování něčeho, o co „objektivně“ nikdo nestojí. Takovému postoji ale Suchánek řekl rezolutní Ne. A začal psát, telefonovat, plánovat a jednat.

„Začali jsme tím, že jsme vypsali sbírku mezi členy. Obtelefonoval jsem všechny možné instituce, seznámil se s novým ministrem kultury a od jeho ministerstva posléze vyprosil sto tisíc. Získali jsme grant padesát tisíc od Fondu výtvarného umění, přičemž těch padesát tisíc bylo posledních, poněvadž, jak jsem se dozvěděl, předchozí správní rada měla zadlužit nadaci desítkami miliónů korun při výstavbě Mánesa.“   

Se svým synem dokončuje Suchánek reprezentativní prospekt prezentující Hollar, jeho historii a význam. Pomocí něj pak hodlá oslovit potenciální partnery se žádostí

o podporu a spolupráci.

„Situace je taková, že naše činnost je zajištěna do konce roku. Co bude v tom příštím, to nikdo neví. I kdybychom dostali další granty, peníze z nich přijdou nejdřív v dubnu. Bez generálního partnera se neobejdeme.“

Peníze jsou sice „až“ na prvním místě, co ale Vladimíra Suchánka trápí neméně je strach o zánik grafického řemesla jako takového. Už několik let proto Hollar pořádá výstavy děl studentů výtvarných škol jako je Akademie výtvarných umění nebo Vysoká škola umělecko průmyslová, aby zvýšil zájem mladých. „Další problém ale je, že na výtvarných školách se grafické techniky většinou neučí. I o tom se snažím s profesory mluvit. Nestačí, aby studenti kreslili a malovali, ale měli by se seznamovat se všemi grafickými technikami – tak, jak to dříve bylo běžné. Jen tak může být zachována úctyhodná tradice české grafické tvorby.“

Stejně tak tlačí 141 členů Hollaru k větší aktivitě, i když i tady často naráží. „O členství v Hollaru usiluje spousta umělců, i mladí jsou tam, jenže když pak uspějí a stanou se členy, tak jejich aktivita upadá, je jim všechno jedno, jen když můžou napsat do životopisu, že jsou členy. Lhostejnost je ale obecná vlastnost dnešní společnosti. Já jsem kolikrát psal novoroční projevy do našeho zpravodaje, kde říkám: nepřišli jste na schůzi, nemáte zájem, tak to řekněte a zavřeme to. Nikdo ani nepípnul. Ale když jsem sám někde něco prosadil a někdo to pocítil jako křivdu, tak jsem hned osočován jako autoritativní předseda,“ usmívá se trpce a dodává: „Už léta zmírňujeme podmínky přijetí, chceme získat mladé tvůrce, potřebujeme čerstvou krev, ale často narážíme na skutečnost, že grafika je pro mladé příliš náročná a tvůrčí proces zdlouhavý, a tak dávají často přednost snadnějším disciplinám. Ale už se objevují mladé talenty, od kterých si slibuji, že budou našimi pokračovateli. Vždycky mě totiž deprimuje, když se na členské schůzi dívám na samé šedivé hlavy… Sám mezi ně ovšem patřím tuplem!“

Mediální zájem si pro změnu sliboval od založení Festivalu komorní grafiky, který každoročně oceňuje některého z autorů. „Sliboval jsem si od toho podobnou publicitu, jako má Designblok, jenže pošleme desítkám novinářů zprávu o oceněných na Festivalu a jedinkrát to žádné noviny neotiskly.“

Zdá se tedy, že se Vladimír Suchánek ke své vlastní umělecké práci jen tak nevrátí. Příští rok to bude dvacet let, co stojí v čele Sdružení Hollar a i přes zjevnou únavu nehodlá skládat zbraně a funkci. Zvlášť když v dohledu je sté výročí založení.

„Mám už dávno plány, jak bych ho chtěl oslavit. Chtěl bych ve spolupráci s Národní galerií uspořádat hollarovskou retrospektivní výstavu, vydat jubilejní katalog a taky usiluju o vydání poštovní známky,“ neztrácí optimismus.

 „Než půjdu do penze, chci ještě něco zvládnout. Já jsem si Hollar ve studentských letech glorifikoval a dnes jsem se dostal do situace, kdy za něj cítím zodpovědnost. Nechtěl bych se zpronevěřit tomu, co nám naši předchůdci odkázali. Fakt ale je, že je to možná přehnaný idealismus domnívat se, že by takhle měli myslet všichni. Už jsem to chtěl mnohokrát vzdát, protože mě ten nezájem štval a unavoval, ale uvědomil jsem si, že bych se musel stydět, kdyby za mého předsednictví sdružení zaniklo. Prostě to nemůžu dopustit.“

Starý pán vyráží do boje. Na Rosinantě? Snad ne.

 

 

Autor: Jan Hanzlík

Foto: Jan Hanzlík

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více