Tatjana a Pavel Kopřivovi:
Tresty dávají rány naší sebeúctě

Ne autoritativní výchově

Jsou nejen proti pohlavkům a plácání přes zadek, kterými si ve výchově vypomáhá skoro 90 procent Čechů. Říkají NE také zákazům, příkazům, pokynům, a dokonce i pochvalám nebo odměnám. Čemu naopak říkají silné ano, to je respekt k dítěti. „Autoritativní výchova k poslušnosti je rizikem pro demokracii,“ jsou přesvědčeni psychologové Tatjana a Pavel Kopřivovi, spoluautoři populární knihy Respektovat a být respektován.

vydáno 10. 8. 2014
Jak vychovat dítě bez zákazů a trestů?  
Obecná odpověď je: nechat ho pokud možno vždy pocítit důsledky jeho činů. Když rozbije sousedovi míčem okno, můžeme mu dát facku, zakázat televizi nebo přidat nějakou práci v domácnosti. Vybudovat zodpovědnost, charakter a svědomí mu ale pomůžeme mnohem lépe, když ho necháme, aby se sousedovi omluvilo a škodu zaplatilo ze svého kapesného. I úplně malé dítě se dá přibrat k nápravě, aby si zafixovalo, že když něco provedu, je potřeba to napravit. 
 
A co když věc žádný přirozený důsledek nemá? Napadají mě třeba pozdní příchody. 
U těch může být logickým důsledkem to, že má o mě maminka strach nebo se na mě bude zlobit. Pokud máme s dítětem dobré vztahy, tak to, že mu řekneme, že nás něco štve nebo zklamalo, je pro něj účinnější zpětná vazba než jakýkoli trest. 
Důležité je také dostatečně komunikovat smysluplnost našich požadavků. Pokud děti to, co po nich chceme, berou jen jako buzeraci, je to výborné pole pro boj o moc. Jedním ze způsobů, jak nebojovat, je přibírat děti k řešení problému, a to už v předškolním věku. Třeba se na ně můžeme obrátit s problémem: „Pyžama zůstávají často neuklizená. Co navrhujete, aby se to zlepšilo?“ Pak je rozhodně větší šance, že to začne fungovat. Protože jestliže o něčem můžu spolurozhodovat, beru za to zodpovědnost.
 
Vy říkáte, že to nejsou jen fyzické tresty, které jsou špatné, ale tresty obecně. Proč? 
Mají velká rizika pro vývoj osobnosti – učitel nebo rodič to s dítětem myslí dobře, ale trestáním v něm vyvolávají strach, který ho učiní zranitelným vůči lidem, kteří to s ním vůbec dobře myslet nemusí. 
A pak jsou taky tresty z hlediska výchovných cílů neúčinné. Profesor Matějček říkával jednu moudrou větu: „Trest zastavuje, ale nebuduje.“ Teprve když se po potrestání o té věci mluví – tohle není správné, tohle ubližuje, to se musí dělat jinak – teprve to má výchovný efekt. Ovšem tím, že tato slova přicházejí většinou v průběhu trestání, často k dítěti ani nedolehnou, protože se zmítá v negativních emocích, které – jak ukázaly výzkumy mozku – mu znemožňují logické uvažování a vstřebávání informací.
 
Takže efekt trestů je opačný, než si rodiče myslí?  
Tak schválně – jak jste se cítila, když jste byla v dětství za něco potrestána? Jaké emoce se vám vybaví?

 




PhDr. Pavel Kopřiva
 
Psycholog s praxí v oboru klinické psychologie, psychoterapie a poradenství. Ve školství se angažuje od roku 1990. Spolupracoval autorsky a lektorsky na projektech Zdravá škola a Zdravá mateřská škola, pro které 9 let připravoval také časopis Ratolest. Je autorem publikace Výchova ke zdraví na základní škole, knihy Naše mateřská škola na cestě ke zdraví a spoluautorem knihy Program podpory zdraví ve škole. Od roku 1995 působí jako lektor výcvikových kurzů pro učitele a veřejnost.
 
Mgr. Tatjana Kopřivová
 
Psycholožka s praxí v oboru klinické psychologie, psychoterapie a poradenství. Podílela se na publikacích Výchova ke zdraví na základní škole a Naše mateřská škola na cestě ke zdraví (viz výše), společně s Pavlem Kopřivou připravovala pro projekt Škola podporující zdraví časopis Ratolest. Věnuje se problematice výchovy, komunikace a emocí. Od roku 1999 působí jako lektorka výcvikových kurzů pro učitele a veřejnost.
Vzpomínám si na jeden trest z puberty – rodiče mi zakázali jít na hokej. Měla jsem strašný vztek a chuť se pomstít.   
A za co vás tehdy trestali? 
 
To už si nepamatuju. 
S touto odpovědí se setkáváme často. Když o tom mluvíme s lidmi na našich kurzech, prakticky neslyšíme, že by někomu trest otevřel oči a cítil po něm opravdovou lítost. Pokud dítě ani netuší, že udělalo něco nesprávně, pak trest cítí jako velkou křivdu. V případě, že ví, že udělalo něco nesprávně, může trest zafungovat jako výměnný obchod: když přijdu pozdě, sníte mi večeři a zakážete televizi. Já se můžu rozhodnout, že mi to za to stojí. Říkáme tomu „odpustkové myšlení“.   
 
V debatě o fyzických trestech zaznívají termíny jako „láskyplné výchovné plácnutí přes zadeček“. Nic takového tedy neexistuje? 
Můžeme si být naprosto jisti, že dítě lásku v tu chvíli necítí. Spíš pocítí – na nevědomé úrovni – něco jako: asi za moc nestojím, když se ke mně tak chovají. Tresty dávají rány naší sebeúctě, která je z psychologického hlediska jádrem osobnosti. Člověk s nízkou sebeúctou si neváží sebe a neváží si obvykle ani druhých.  
 
A co argument, že díky plácnutí si dítě nejlíp zapamatuje, že nesmí vběhnout do silnice nebo se vyklánět z okna? 
To jsou situace, kdy dospělý může využít fyzickou převahu, kterou má. Říkáme tomu mírové nebo ochranné využití síly. U silnice dítě samozřejmě zadržím a díváme se, jak rychle jedou auta. Ještě lepší je ale podobným situacím předcházet: když se blížíme k silnici, zopakujeme informaci, že je to nebezpečné místo a co budeme dělat. Že se nás bude dítě držet za ruku nebo si vleze na chvíli do kočáru. Nemluvíme o tom, co nebudeme dělat, to je pro malé děti rovnou návod, aby to takto udělaly. 
Když dítě u silnice plácneme, jsme oba plní emocí a v emocích si dítě většinou neuvědomí, co se stalo. Dospělí si myslí, že trestem dítěti dojdou všechny logické souvislosti, jenže je to – jak už jsme říkali – přesně naopak: kvůli emocím je od logiky odpojeno. Je možné, že po trestu už nebude do té silnice chodit. Ale ne proto, že by pochopilo proč, nýbrž ze strachu. A pak do ní vběhne ve chvíli, kdy nad sebou nebude cítit dohled dospělého. 
 
Zajistit si moc, pak ublížit
 
Co třeba situace, kdy je holčička na houpačce a odmítá na ni pustit další děti? Jak jinak situaci vyřešit, než že ji z té houpačky sundám? 
To je jako s tou silnicí – využití fyzické převahy, abychom zabránili nežádoucímu chování dítěte, je v pořádku. Cokoli dalšího už ale ne. Mimo jiné to nese poselství, že kdo má moc, může ubližovat. Představte si tuhle situaci: matka je se svými syny na hřišti. Děti se pošťuchují, až starší do mladšího strčí, ten upadne a odře si koleno. Matka dá staršímu citelný pohlavek a pronese: „Mladším se nesmí ubližovat.“ Pokud je rozpor mezi tím, co slyšíme, a tím, co zažijeme, rozhodující je zážitek. Sociální učení nápodobou je pro dítě tím základním učením. Chlapec se tedy ze situace naučil přesný opak toho, co jeho matka zamýšlela: ubližovat druhým můžeme, ale je k tomu potřeba si nad nimi zajistit moc.   
 
Napadá mě ještě jedna často používaná věta: „Jedna facka je účinnější než dlouhé vysvětlování.“ 
Ano, dětem i dospělým se tento způsob řešení situace někdy může zdát přijatelnější než dlouhá kázání, nebo naopak nemluvení či přehlížení. Je totiž docela pohodlný – napravit, co jsme způsobili, nebo napravit sebe dá mnohem víc práce než snášet trest. Ta věta ovšem stojí na neodůvodněné představě, že by ve chvíli, kdy dítě udělá něco nesprávného, měl mluvit rodič. Je to přitom především dítě, které by mělo navrhnout, co teď udělá a jak věc napraví. 
Naše dcera třeba pořád skákala do lehátka, slyšeli jsme, jak v něm rupe, tak jsme říkali: to lehátko to nevydrží, je třeba na něj sedat opatrně. Když opravdu prasklo, řekli jsme, že je namístě, aby ho zkusila spravit. Zkoušela to půl, tři čtvrtě hodiny, samozřejmě se to nepodařilo. Ale prožila si to a také viděla, jak je tatínek otrávený, když musí nést křeslo do opravy. Potrestat ji by bylo jednodušší, ale tímhle jsme předešli mnoha podobným situacím.  
 
Co menší děti? U těch se často soudí, že nic jiného než plácnutí nechápou.  
Důležitá je prevence, což u malých dětí znamená především připravené prostředí – nenechat v jejich dosahu nic, co jim může ublížit anebo čemu mohou ublížit ony. Několikaměsíční dítě opravdu nedokáže pochopit, že nemůže oždibovat pokojové květiny. Někdy dospělí trestají, protože mají malé porozumění pro vývojové úkoly dítěte. Kojenec potřebuje házet věci na zem – trénuje si jemnou motoriku, zažívá působení gravitace i vlastní moc nad předměty. Batole má sběračské období – všechno, co najde, dává do úst. Trochu starší děti jsou zase fascinované živly – to je to různé vylévání a přelévání vody, házení písku, kamínků, bláto. Patří sem i pohyb – lezení po schodech, běhání nebo třeba skákání na gauči. Dítě potřebuje zažít pružení, tím se učí koordinaci pohybů. Když chce dítě úporně dělat něco, co se nám nelíbí, je dobré přemýšlet proč. Když naše dcera měla období sbírání vajglů, šlo o procvičování uchopovacích dovedností. Naše reakce má být jediná: umožnit dítěti tyto aktivity, ale tak, aby nic neničilo a nikomu neubližovalo.  
 
Proč nejsou dobré příkazy a pokyny, a co tedy používat místo nich?
Rizika příkazů a pokynů jsou v tom, že děti pak nepřemýšlí, proč a jak se má něco dělat, ale dělají to proto, že jim to někdo řekl. Odpojují se tak od sebe, od svých potřeb, nejsou už potom samy schopny vnímat, kdy mají hlad, žízeň, kdy jim je zima… Jen čekají na pokyn. U někoho to přetrvává až do dospělosti. Takoví lidé jsou potom vydáni všanc různým tlakům, počínaje reklamou a konče partami, hnutími nebo sektami. 
Lepší je dávat informace. A nemusí být jen slovní. Úplně malé děti mají spíš potřebu věci prožít. Když je to pro ně smysluplné, učí se obrovsky rychle. Informace je sdělení, které vede k aha-efektu. Dáte mi informaci a mně se v hlavě rozsvítí pomyslná žárovka „aha, tak proto to mám udělat“ nebo „aha, tak takhle se to dělá“. Naproti tomu příkaz říká pouze „udělej to, protože jsem ti to řekl“. 
 
Co zákazy?
Ty jsou ještě horší o to „ne“. Dítě to „ne“ moc nevnímá a je to pro něj návod, co DĚLAT. Místo zákazů doporučujeme dávat pozitivní informace, může to jít ve dvou krocích: upozornit na riziko a potom poradit, jak na to. Místo „nelez na ten strom“ tedy můžu říct „pozor, klouže to“ a „můžeš jen potud, pokud na tebe dosáhnu“. 
 
Ve vaší knize se mi moc líbil jeden citát: Výchova k poslušnosti je rizikem pro demokracii. 
Už byla řeč o tom, jak zhoubné jsou v tomto ohledu pokyny. Možná vás překvapí, že podobně škodlivé se nám zdají i pochvaly. Všichni potřebujeme zpětnou vazbu, ale nepotřebujeme, aby nás někdo hodnotil a soudil. Hodnocení v nás vzbuzuje strach – že nebudu dost dobrá, že mě budou kárat, kritizovat. Ten, kdo si zvykne na pochvaly, potom udělá cokoli, jen aby si zajistil něčí přízeň, aby se vyhnul nepříjemnostem. Ta manipulovatelnost, ovladatelnost, to je to riziko pro demokracii. Specifickým projevem je konzum: Abychom byli přijímáni, abychom byli in, tak si kupujeme i to, co nepotřebujeme.  
 
Jak jste se vlastně dostali k tomu, že jste vyvinuli nový výchovný přístup?
Mně už jako dítěti vadily různé způsoby, ale neuměl jsem je pojmenovat, jenom si pamatuju ten pocit nepohody. Třeba když maminka přeháněla nebo zobecňovala. Jako dítě jsem se v tom moc nevyznal. Pak jsme s Táňou pracovali na psychiatrii a vnímali jsme nerespektující chování některých ošetřovatelů k pacientům. Tam se nám tvořil rámec toho, co je respekt. Intenzivnější potřeba řešit výchovu potom přišla s vlastními dětmi. A když začaly postupně chodit do školy a my jsme navíc pracovali v psychologické poradně, došlo nám, že kdyby byl školský systém přátelštější k potřebám dětí, neprodukoval by tolik porouchaných dětských klientů poraden. Začali jsme tedy pořádat nejdřív semináře pro učitele, teprve později i pro veřejnost. 
 
Vychovávali jste respektujícím způsobem i svoje děti? A sklízíte teď plody svého přístupu? 
Ne od začátku. Naše nejstarší dcera schytávala „klasiku“ nejdéle – asi do puberty – a je to znát. Na druhou stranu: dělali jsme, co jsme uměli. To je vzkaz lidem: mějte respekt i sami k sobě, nechtějte po sobě nemožné. Neobviňujte sebe ani své rodiče a učitele, že nebyli dostatečně respektující. Koneckonců, i ty nepříjemné zkušenosti se mohou zúročit – to, že jsme prožili autoritativní model výchovy, nás pudí hledat něco jiného. Nejsme dokonalí, ani nechceme být, ale snažíme si užít ten proces. 
 

Autor: Lucie Fialová

Foto: Jana Kusalová

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více