Tomáš Beran:
Výmluvy nepomůžou

Ne útěku před svědomím

Rozhodnutí, zda znovu medializovat životní výhybku známého fotografa Tomáše Berana, provázely pochybnosti. Málokomu se chce hrabat v cizím neštěstí. A málokomu se chce dokola odpovídat na ty samé otázky. Obavy, zda lze tento osobní příběh podat jako poselství, a ne z něj jen „ždímat“ emoce, trochu svazují ruce. I přesto jdeme do toho. Já s nepříjemným pocitem průzkumníka šlapajícího po soukromém pozemku a jitřícího staré rány. On s lehkou rezignovaností a jediným cílem: pomoci nadačnímu fondu Kolečko, který před deseti lety založil, aby alespoň částečně ulevil svému svědomí.

vydáno 20. 7. 2014
Od autonehody, kterou fotograf způsobil a při níž zahynul jeho kamarád Petr a spolujezdec v protijedoucím voze, nás dělí téměř čtrnáct let. Tomáš začíná mluvit bez dlouhého přemlouvání, ale s určitou dávkou unavené odevzdanosti. To cítíte hned. Ale taky víte, že nemáte právo se divit nebo si to brát osobně. Spíš si vážíte setkání s jedním z mála lidí, kteří jsou schopni otevřeně hovořit o tom, že udělali chybu. Přiznat se k ní a neohánět se okolnostmi, případně tím, co by bylo, „kdyby...“. 
 
„Ne útěku před vlastním svědomím může znít leckomu jako pohádkový klišé, nad kterým si jen pohrdlivě odfrkne. Tohle NE je ale součástí mýho vnitřního nastavení a není před ním úniku,“ vysvětluje Tomáš. Mluví klidně, otevřeně a poutavě, možná právě proto vás často zmate, když náhle odbočí od osobně laděné otázky a dostane se někam úplně jinam. Během hovoru tak nahlédnu do mnoha různých oblastí, které s tématem zdánlivě nesouvisejí... Je však evidentní, že zásadní zkušenost Tomášova života nějakým způsobem prosakuje do každé z nich. 



Tomáš Beran (* 1972)
módní, portrétní a reklamní fotograf
  • K fotografování ho přivedl zájem o opačné pohlaví. „Nejdřív jsem ty holky kreslil, pak jsem je maloval, a protože byly nerudný, že musej dvě hodiny někde sedět, tak jsem je začal fotit.
  • Čtyři roky po tragické nehodě založil nadační fond Kolečko, který finančně podporuje Centra dětské traumatologie v Česku a všeobecně se věnuje prevenci dětských úrazů. Cílem fondu je zmírnit následky traumatu, zpříjemnit dětem stresující pobyt v nemocnici a zároveň lékařům zkvalitňovat a ulehčovat jejich práci.
  • Za deset let existence vybralo Kolečko 8 milionů korun. V současné době probíhá sbírka na sadu moderních implantátů pro vnitřní a zevní osteosyntézu, operační léčbu zlomenin a poúrazových stavů v hodnotě 250 000 až 1,5 mil. Kč pro Centrum dětské traumatologie TFN v Praze-Krči.
„Moji nehodu zapříčinila blbost, moje blbost, a to bych rád zdůraznil. Žádný výmluvy nepomůžou a ani jsem se o ně nikdy nesnažil,“ podotýká Tomáš, kterému se stal osudný především nedostatek zkušeností za volantem. Lekl se, když se v zatáčce náhle objevilo protijedoucí auto, a nezvládl řízení. „Když už máte to štěstí, že zrovna vy přežijete, snažíte se společnosti nějak vrátit to, co jste jí vlastním zaviněním vzal. Ostatně, co jiného můžete v dané situaci dělat? Sypat si popel na hlavu a donekonečna opakovat ‚já nechtěl‘ nikam nevede. To je jasné, že jste nechtěl. Kdo by taky něco takového chtěl...?“ ptá se rezignovaně.
 
V mediální branži se pohybuje přes dvacet let. I proto je mu jasné, že emoce spojené s tragickou osobní zkušeností jsou pro novináře vždy o trochu „lákavější“ než oficiální statistiky nehodovosti. „Nemá cenu si navzájem předstírat, že to funguje na jiným principu...“ konstatuje lakonicky. Na druhou stranu připouští, že zdánlivě neúprosná mediální logika má i svou pozitivní stránku. A že pozornost, kterou k sobě jeho příběh přitahuje, rozdmýchává energii, která může pomoci dobré věci. „To je také jeden z mála důvodů, proč o tom s vámi znovu mluvím. Nejde jen o nadační fond jako spíše o obecné uvědomění si toho, že to, co se stalo mně, se může stát každýmu, čímž samozřejmě nemíním v žádném případě jakkoliv zlehčovat to, že mou vinou zemřeli dva lidé...“ odmlčí se. 
 
Pomoci dobré věci
Plány na to, jak začít dělat něco užitečného, se v Tomášově hlavě rodily hned po nehodě. Chtěl však počkat až po skončení soudu. „Pokud bych se do něčeho pustil okamžitě, mohlo by to plno lidí vnímat jako alibismus... Takový ty obecný úvahy typu: ‚Teď si tady hraje na charitu, aby z toho vyšel líp.‘ Nějaký úlevy byly opravdu to poslední, po čem jsem prahnul. Bohužel jsem ale netušil, že se čekací lhůta od nehody k soudu tak protáhne,“ vzpomíná. 
 
Nadační fond Kolečko, jehož cílem je podpora Center dětské traumatologie v České republice a prevence dětských úrazů, nakonec vznikl až v lednu 2004 – několik měsíců poté, co byl Tomášovi konečně stanoven trest. V rámci soudně vyměřených 400 hodin veřejně prospěšných prací začal na vlastní žádost pečovat o paní upoutanou na invalidní vozík. Spřátelili se a dodnes jsou v kontaktu. 
 
Během čtrnácti let od nehody hledal Tomáš Beran odpovědi na to, co se mu stalo, všude možně. „Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nepoznamenalo. Býval jsem veselejší. Taková ta přirozená radost z toho, že je venku hezky, že svítí slunce... to jsou pro mě spíše racionální důvody k úsměvu. Chvíle, kdy ze mě ta radost nevyvěrá spontánně jako z jiných lidí, spíše si ji musím vnitřně ‚naordinovat‘. Ale to vůbec neznamená, že se teď sám pasuju do role nějakýho chudáka a čekám, že nade mnou budou lidi brečet. Jen věcně konstatuju, že běžných radostí od té události ubylo. Opravdové emoce ve mně vzbudilo až narození dcery a průběžně mě hodně těší úspěchy Kolečka. To je jedna z mála věcí, která mi dává opravdu hluboký smysl,“ říká otevřeně.
 
Nadace bez armády zaměstnanců
Kolečko je podle Tomášových slov výjimečné především formou, kterou funguje: sto procent toho, co jde dovnitř, jde také ven. Nemá kancelář, nemá placené pomocníky. Všichni lidé, kteří se na jeho chodu podílejí, to dělají jako hobby. Podobná strategie s sebou samozřejmě nese i negativa. Mezi ta hlavní patří menší ekonomická úspěšnost v porovnání s jinými nadacemi. 
 
„Po několika zamindrákovaných schůzkách, kdy jsme byli zklamaní z toho, že ‚neobracíme‘ 50 milionů ročně, jsme si řekli, že přece nikdy nebylo naším cílem honit se za čísly. Ono je samozřejmě hezký, když koupíte přístroj za milion a půl, ale ve výsledku je to spíš velký gesto, z něhož mají děti až druhotný užitek. Většině z nich jde především o to, aby byly v hezkým prostředí a mohly mít maminku na pokoji. Když jim nakoupíte polohovací postele, není to samozřejmě tak mediálně atraktivní, ale je to reálná pomoc a o tu nám jde,“ vysvětluje Tomáš filozofii nadačního fondu.
 
Při zakládání Kolečka bylo jasné, že kromě konkrétní pomoci dětem je důležité rozvíjet také nějakou osvětovou činnost, která se bude týkat především bezpečnosti na silnicích. „Když už se pustíte do něčeho takového, tak se přirozeně snažíte, aby se to odrazilo někde, kde to má největší smysl. A smysl mají právě děti. Výzvu: ‚Tati, zpomal, já se bojím‘ rodič ignoruje určitě mnohem obtížněji než povolenou rychlost určenou dopravními předpisy,“ vysvětluje Tomáš. 
 
Vzápětí znatelně pookřeje a s úsměvem vzpomíná na besedy s gymnazisty. Právě v těchto případech totiž jeho otevřenost dokonale splňuje svůj účel. „Když předstoupíte před partu pubescentů, který jsou z vaší přítomnosti dopředu totálně zpruzení, a řeknete jim: ‚Já jsem Tomáš Beran a zabil jsem při autonehodě dva lidi‘, spadne jim čelist a v tu ránu je máte. A jakmile je máte, můžete do nich tu prevenci dostat způsobem, který si zapamatují. To jsou přesně chvíle, kdy mi dává smysl mluvit o tom, co se mi stalo,“ usmívá se. 
 
Jedním dechem ale dodává: „Bylo by mylný domnívat se, že vytvořením nadace nebo nějakou další ‚záslužnou osvětovou činností‘ to svědomí někam zmizí a dá vám pokoj. Ono samozřejmě nezmizí, tomu neutečete. Proto mi přijde naprosto banální, když se mě vy nebo někdo jiný zeptá, zda jsem si odpustil. O odpuštění asi nemůže být řeč. Na druhou stranu nemá cenu spotřebovávat energii sebelítostí, ale spíš se snažit něco hmatatelného dělat, dát tomu příběhu i plusová znamínka.“

Autor: Eva Karlasová

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více