Petr Pěnička:
Přes to pojede vlak

Ne zničení unikátní památky

Je to unikátní památka. Funkční nádraží, výzkumné pracoviště i ojedinělá turistická atrakce. Vše v jednom. Otázka je, jak dlouho vydrží. Česko nemá tolik významných staveb, aby si mohlo dovolit ztratit nádraží v krkonošských Martinicích. Alespoň to tvrdí Petr Pěnička, který v Martinicích vyrůstal a odmala mu vlaky houkaly pod oknem. A dělá vše, aby nádraží zachránil.

vydáno 10. 7. 2014

„Nádraží mne provázelo celé dětství, sedával jsem na náspu a pozoroval mašinky.“ Po studiích stavební fakulty ČVUT v Praze se do rodiště vrátil, založil rodinu a po vzoru předků se aktivně zapojil do obecního života. Od roku 2002 je členem zastupitelstva obce. Když přemýšlel, kterou pamětihodnost by nabídl potenciálním návštěvníkům, skončil u jedinečně zachovalé železniční stanice. Nyní se ji s několika nadšenci snaží zachránit. Mise to není jednoduchá. 

Martinická stanice je jedinečná tím, že je v ní zachován vývoj železniční architektury i techniky. Podle památkářů je „průřezem života na dráze“. Jsou tu historické budovy jako nádraží, vodárna, výtopna, strážní domek a skladiště s nakládací rampou. A je tu technika, například dobová stadia světelných stožárů, od dřevěných po moderní, vodní jeřáby a popelové jámy, elektromechanické zabezpečovací zařízení s mechanickými seřaďovacími návěstidly, ke kterým vedou lanovody od řídícího pultu v dopravní kanceláři. Tady se mechanicky s pomocí pák ovládají návěstidla i výhybky. Pokyny se předávají stále původním  telefonem s kličkou.


Petr Pěnička (*1975)
- Od narození žije s rodiči v Martinicích v Krkonoších nad nádražím
- Po ukončení gymnázia v Jilemnici odchází studovat ČVUT do Prahy. Na víkendy se obvykle vrací domů nad nádraží. 
- V roce 2010 si coby zastupitel a radni nechává od zastupitelstva schválit obecní podporu k vyhlášení železniční stanice Martinice v Krkonoších kulturní památkou. 
- V roce 2011 přihlašuje stanici do soutěže "O nejkrásnější nádraží České republiky 2011" a v Senátu ČR pak přebírá ocenění za jedno z deseti nejkrásnějších nádraží. Toho roku bylo nominováno do soutěže 136 stanic a zastávek. Začíná získávat kontakty a informace, které směřují k podání návrhu vyhlášení nádraží v Martinicích kulturní památkou.
- Koncem roku 2012 neformálně založil památkový spolek svoláním skupinky spolupracujících železničních nadšenců a patriotů, kteří do poloviny roku 2013 vypracovali obsáhlý návrh na vyhlášení Železniční stanice Martinice v Krkonoších kulturní památkou. Od 4.6.2013 netrpělivě čeká na verdikt Ministerstva kultury ČR a snaží se projektu zajistit publicitu.

Vzhledem k automatizaci železnice jsou Martinice patrně poslední stanicí, kde je toto původní ovládání v takovém rozsahu zachováno. Obec se v roce 2010 rozhodla, že aktivity směřující k vyhlášení stanice kulturní památkou podpoří, a Petr Pěnička nádraží přihlásil do soutěže o „Nejkrásnější nádraží roku“. Martinice se roku 2011 dostaly do první desítky. „Na vyhlášení v Senátu Parlamentu České republiky jsem mluvil s památkáři a ti nás podpořili. Řekli, udělejte to, jde o zajímavý projekt, mohlo by se to povést.“ Pěnička si zpočátku myslel, že napsat návrh bude banální záležitost.

Společně s přáteli, zaměstnanci železnice či nadšenými fanoušky, se koncem roku 2012 začali scházet jako Martinický památkový spolek a domlouvali postup. „Dohadovali jsme se, jestli ochranu udělat na unikátní zabezpečení, na celou stanici, na budovy zvlášť a zařízení zvlášť… Víme, že majitelů je víc a může to být problém, ale nakonec jsme se dohodli, že cenu má stanice jako komplex. A tak jsme k ochraně navrhli celek. Začali jsme shánět materiály, hledat v archivech, popisovat stav a připravovat fotodokumentaci.“ Za součinnosti všech členů spolku vznikly mnohostránkové dokumenty. To vše ve volném čase, bez nároku na odměnu, z čistého nadšení. „Říkali jsme si: Když nevyjde památková ochrana a stanice bude zničena, tak vydáme knížku, která popíše stav tak, jak je, a tím se zachová alespoň v dokumentaci.“

Majiteli unikátně zachovaného nádraží jsou České dráhy, a. s., státní podnik Správa železniční dopravní cesty (SŽDC) a podnikatel Ivo Kaderka (mj. prezident Českého tenisového svazu). SŽDC se netají se záměrem „revitalizace“ trati, čti: totální modernizace. „K akci nás vyburcovalo, když se SŽDC rozhodla zrušit železniční přejezd, který je jedním z historických prvků stanice. Nechtěli jsme o něj přijít. Začali jsme psát dopisy a řešit památkovou ochranu, aby se bourání zastavilo do té doby, než proběhne řízení.“
 
Je paradoxní, že SŽDC byla patrně díky osobní iniciativě některých svých pracovníků stanici nejdříve nakloněna. Před několika lety dokonce provedla milionovou rekonstrukci původních lanovodů. Dnes ale spíše mluví o „nebezpečnosti starého zabezpečení“ a potřebě modernizace. Podle jejího náhledu památková ochrana znemožní dodržování současných norem zabezpečení.
 
Dosud ale nikdy k žádné tragické nehodně nedošlo, naopak dvanáct stálých zaměstnanců stanice, kteří se střídají na směny při obsluze zařízení, lépe reaguje, například při extrémním počasí, které, jak známo, elektronickým drážním systémům příliš nesvědčí. „Než přijede Českými drahami najatá údržbářská firma z Pardubic odklidit sníh, zaměstnanci už to mají hotové. Vědí, že je to potřeba,“ říká stručně Pěnička.
Třetí majitel, podnikatel Kaderka, který zakoupil bývalé sklady údajně se záměrem vybudovat v nich katr na zpracování dřeva, byl zpočátku nápadem na vyhlášení stanice kulturní památkou potěšen. Sklady začal opravovat. Pak ale rozebral pískovcové bloky ve zdi, která byla součástí nakládací rampy, a odvezl je neznámo kam. Kvůli tomuto zásahu s ním momentálně vede řízení Odbor kultury města Jilemnice. Oprava skladu se táhne, nikdo neví, zda je ohlášený úmysl pravdivý. Pan Kaderka na materiály o postupu řízení, které mu Pěnička za Martinický památkový spolek posílá, nereaguje a na správní řízení za sebe posílá právníky.  
 
Odkaz hraběte Harracha musí žít
Ministerstvo kultury zahájilo řízení v „kauze Martinice“ v červnu 2013. Očekávaný rychlý proces narušil pád vlády. Za Rusnokovy vlády řízení zastavila dohoda mezi ministerstvem a ČD o důkladnějším prozkoumání. „Už dříve proběhlo několik vyhlášení kulturních památek, které jsou v majetku drah, a nedopadlo to dobře – pro objekty následně nebylo nalezeno využití. Kolikrát nám říkali: „Vy chcete z Martinic udělat další Ústí nad Orlicí,“ s narážkou na historickou budovu nádraží, která je nyní opuštěná, protože po vyhlášení kulturní památkou ji ČD nemohly rekonstruovat podle svých představ a raději postavily novou, moderní nádražní budovu. Ale my chceme, aby martinické nádraží fungovalo, a ne aby se zakonzervovalo a ‚Jezděte si jinudy‘,“ říká Pěnička.
 
Obavy komise, že bude problematické stanici s původním zařízením začlenit do automatizovaného celku, rozptylují akademičtí odborníci. Profesor Petr Moos z Fakulty dopravní ČVUT garantuje udržitelnost projektu i v rámci automatizované železnice. Iniciativa Krkonošské metro při Ústavu řídící techniky a telematiky Fakulty dopravní ČVUT zachování martinického nádraží vítá. Toto občanské sdružení usiluje o převzetí a provozování trati Martinice – Jilemnice – Rokytnice nad Jizerou pro možnost zapojení studentských projektů, ověřování a testování nových technologií spojených s drážní praxí, to vše s úctou ke kulturnímu a historickému odkazu železnice. Doslova navrhují „zachování historického charakteru staveb a vzezření celé tratě… z doby stavby za hraběte Harracha“. Martiničtí tak nejsou jediní, kdo si uvědomuje hodnotu železničních památek. 
 
Další obavy se – kromě již zmiňované bezpečnosti – týkají údržby zařízení. Na to Pěnička říká: „Jedním z argumentů je, že se budou špatně shánět náhradní díly. Když ale České dráhy modernizují a jednotlivé technické prvky nahrazují, nevyhazují je. Uřízne se to a stáhne, takže by podle mého názoru byly k dohledání. A kdyby ne, jsou to standardní zařízení, ke kterým je k dispozici dokumentace.  Češi jsou strojařsky založený národ, může se to vyrobit i na zakázku.“ 
 
Závěr komise zněl, že je potřeba problematiku prozkoumat blíže a sejít se na místě. V březnu 2014 tak Pěnička s kolegy přivítali na „svém“ nádraží nečekané množství hostů. Přijeli pracovníci z Generálního ředitelství NPÚ, z ministerstva kultury, Národního technického muzea i SŽDC. „Bohužel ale nepřijeli lidé, kteří jsou kompetentní o problematice rozhodovat. Byli to spíš ‚nastrčení posluchači‘, neřekli nám nic zásadního, co bychom nevěděli. Já měl přichystanou prezentaci, ve které jsem je nejen seznámil s jedinečností martinické stanice, ale zdůraznil jsem, co by to přineslo jim. Martinice by mohly být vlajkovou lodí, ukázat, jaký mají jako majitelé pozitivní vztah k památkám. Může to přitáhnout zájemce nejen z Čech, ale i z ciziny. Fanoušků železnice je dost.“
 
V květnu dostali Martiničtí stanovisko komise s výše zmíněnými obavami týkajícími se bezpečnosti a údržby. Pěnička s kolegy nyní připravuje ke stanovisku odpověď. „Se vší úctou k vlastníkům a s vědomím všech možných překážek mi připadá, že nehledají způsob, jak by to mohlo fungovat. Martinice a Česko by se mohly stát vzorem postupu, jak sladit automatizaci a fungující historická zařízení. Víme, že v Rakousku, Švýcarsku nebo v Anglii mají do velké míry zachovaná historická nádraží. Třeba bychom mohli být inspirací i pro ně.“ 
 
Budoucnost zůstává otevřená. „O konkrétních krocích, jak na naše nádraží přitáhnout turisty, a tedy i finance na potřebné opravy, se budeme bavit, až budeme znát postoj majitelů a ministerstvo kultury rozhodne.“ Vize ale už jsou. „Třeba stará vodárna. Má dva nýtované rezervoáry vody na litinových nohách. Dříve tam parní kotel poháněl čerpadlo. S pomocí převodů se čerpala voda z vedlejší studny do rezervoárů. To by se tam mohlo vrátit, aby bylo vidět, jak to fungovalo dřív. S nadšenci by se to dalo zvládnout, věřím, že i peníze bych sehnal z dotací. Mimo jiné by to podpořilo stará řemesla, staré dovednosti.“ 
Vypadá to, že právě aktivní jednotlivci mohou být zrcadlem, které velkým majitelům naznačí, co to znamená spravovat majetek. Majetek, který v devatenáctém století vybudovali s velkým nadšením a průkopnickým pracovním nasazením soukromí investoři i bezejmenní dělníci. To je případ jak historicky unikátní husté železniční sítě v Česku, tak stanic, jako jsou Martinice. Věřme, že se je podaří zachránit. 

Autor: Terezie Dubinová

Foto: Jan Hanzlík

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více