Miroslav Kamil Černý:
Byl to rok zázraků

Recesistické ne socialistické tuposti

Režim byl už tak trochu k smíchu, a proto se mu vysmívali. Demonstracemi bez hesel a transparentů, happeningy s nádechem absurdity, aktivitami, na které ani totalitní legislativa neměla paragraf. Přitom nikdo z nich nevěděl, jak dlouho tu ještě komunismus bude. Naštěstí už padal do hrobu. A ten pomáhala kopat i Společnost za veselejší současnost.

vydáno 27. 6. 2014

Praha, ulice Na Příkopě. V naprostém tichu se tu pohybuje dvojstup několika desítek osob. Dojdou k Dětskému domu, otočí se a míří zpátky na Můstek. Takhle stále dokola. Řada z nich má ruce za hlavou, jako by je odněkud hlídaly neviditelné hlavně namířených pušek. Ale okolo jsou jen spěchající Pražané. Někteří zvědavě pokukují, někteří tuší čertovinu a raději dávají najevo ostentativní nezájem. Přece jen je léto 1989 a jakákoliv nežádoucí aktivita se může záhy dostat do hledáčku Státní bezpečnosti. I pozornost nezúčastněných je však náhle probuzena. Do davu totiž vpadá policejní zásahová jednotka. Dost podivná. Na hlavách vydlabané melouny s iniciálami  SVS. V rukou pendreky z okurek, tykví a šišek trvanlivého salámu a papírové štíty. „Rozejděte se, toto shromáždění není povoleno,“ hřímá do žlutého papírového megafonu jeden ze zasahujících, zatímco jeho kolega k čelu davu přivádí svého služebního psa. Ten je na šňůrce, kolečkách a celý z plastu. Zásah je nemilosrdný, okurky a salámy se míhají vzduchem, postižení nadávají do fašistů a jsou vyvlékáni z bezpečí skupinové anonymity. „My si od vás republiku rozvracet nenecháme,“ zní ze žlutého megafonu. Vše pečlivě snímá kamera z papundeklu. Když už to vypadá na vítězství policejních složek, demonstranti se znovu shlukují a obracejí policisty na útěk. Jeden z nejslavnějších happeningů Společnosti za veselejší současnost tak končí vítězstvím slabších. V socialistickém Československu naprosto nevídaná věc.

Jedním z těch, kdo pomáhali akci uskutečnit a poté se tvrdě oháněli svým salámem, je Miroslav Černý, řečený Kamil. Když trio Štěpánová – Rychvalský –Payne 1. května 1989 zakládalo Společnost za veselejší současnost, nemohl u toho Kamil být, neboť právě stál na dvorku policejní stanice ve Školské ulici. V přestrojení za slušného občana se totiž vetřel do prvomájového průvodu, a když se dostal až před tribunu obtěžkanou funkcionáři komunistické strany, vytáhl zpod bundy transparent s nápisem „Svobodu politickým vězňům“ a roztáhl ho.

„Vybral jsem si přímo Miroslava Štěpána, šéfa pražské KSČ. Ten na nápis pár vteřin koukal, pak zbledl, cosi někomu pošeptal a současně se ke mně přihnali tajní, vytrhli mi papír z ruky, zkroutili ruce za záda a už mě vedli do nechvalně známé budovy SNB ve Školské ulici,“ vzpomíná Kamil na tehdejší oslavu Svátku práce.

O nově založené recesistické skupině se tak dozvěděl až večer z vysílání Svobodné Evropy. Ta hlásila, že SVS zahájila svou činnost každodenními běhy třídou Politických vězňů, aby tak upozornila na vězněné příslušníky protikomunistické opozice. Druhý den už Kamil běžel taky.


  • Miroslav Černý, mezi přáteli znám jako Kamil (nar. 1950)
  • vyučen jemným mechanikem a večerním gymnazistou
  • Své první demonstrace se účastnil během masového protestu při prvním výročí sovětské okupace
  • Roky 1988 a 1989 trávil aktivně v opozici proti režimu. Účastnil se demonstrací, protirežimních akcí a spolupracoval s předními disidenty a opozičními skupinami.
  • Po revoluci pracoval v prověrkových komisích, krátce na odboru životního prostředí Prahy 5, na Úřadě dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a posléze v Ústavu pro studium totalitních režimů.
  • Dnes je penzionován, má ženu a dvě děti a žije v Řevnicích, kde je stále politicky aktivní
  • Je nevlastním bratrem Martiny Navrátilové

„Sešli jsme se nahoře u Petschkova paláce. Hlouček lidí tu postával, zdánlivě se

nic nedělo. Úderem páté se ale všichni rozeběhli dolů až k hlavní poště v Jindřišské ulici. A odtamtud jsme posílali pohledy do vězení zavřeným politickým vězňům. Haně Marvanové, Frantovi Stárkovi, Petrovi Cibulkovi, Petrovi Hauptmanovi, I. M. Jirousovi, všem, kdo zrovna seděl. Ahoj, držíme ti palce, Kamil, Společnost za veselejší současnost. Luboš Rychvalský totiž občas zázračně sehnal aktualizovaný seznam právě stíhaných aktivistů s jejich umístěním do různých věznic.“

Tento druh odporu měl jednu velkou výhodu. Byl takřka nepostižitelný. Přestože socialistická justice myslela na všechno, běhat lidem nezakázala. „Nemohli nám nic udělat, ale úplná sranda to taky nebyla. Jednou si vtáhli estébáci mladého kluka do průjezdu a zbili jej tak, že přišel o zub a dodnes koktá. To mohli, ale zavřít někoho za to, že běží ulicí, fakt nešlo. O běhání samozřejmě estébáci věděli všechno a hlídali nás, ale nám to bylo jedno. Tehdy byla na třídě Politických vězňů zastávka autobusu a na ní třeba stál podivný chlapík. My čekali na pátou hodinu, abychom vyběhli, a přijel jeden autobus, chlapík nenastoupil, druhý autobus, chlap stále čekal, a tak jsme se začali nahlas bavit: ‚To je zajímavý, na co tu ten pán asi čeká, všechny autobusy už odjely, a on furt čeká.‘ On chvíli koukal a pak odešel.“

Kamila Černého štval režim dlouho. Studovat nemohl, protože po nevlastním otci, který byl vězněn za převaděčství na hranicích, zdědil kádrový škraloup. V srpnu 1969 byl zatčen na demonstraci proti sovětské okupaci a zmlácen v policejní uličce v budově SNB v Krakovské ulici. To si tehdy na schody do prvního patra stoupli na střídačku policajt, milicionář a voják základní služby a každý ze zadržených dostal cestou na služebnu ránu pendrekem.

Normalizaci prožil v tiché rezistenci. „Chartu jsem rozmnožoval, rozšiřoval, ale podepsal až po Palachově týdnu v roce 1989, což si dodnes vyčítám. Měl jsem to udělat dřív… Moc si mnoha signatářů, kteří nepodlehli policejnímu teroru, vážím.“ Od roku 1988 se už ale do opozičních aktivit zapojil. Podepisoval a šířil petice, především HOS (Hnutí za občanskou svobodu), NMS (Nezávislé mírové sdružení), a později tu nejznámější: Několik vět. Od srpna 1988 chodil na demonstrace všeho druhu a seznamoval se s podobně smýšlejícími lidmi. Každou záminku k protirežimnímu vystoupení vzal za svou. Společnost za veselejší současnost měla tu výhodu, že „na to šla s humorem“.

„Dělali jsme si legraci z režimu, byl to veselý odpor. Samozřejmě jsme si uvědomovali, že nejlepší způsob, jak v daných podmínkách režimu škodit, je dělat si z něj srandu. Proto jsme taky přišli s veselou policií. Tím jsme chtěli komunisty a jejich policajty vyloženě zesměšnit,“ vzpomíná Kamil na onen „policejní zásah“ Na Příkopě, po němž nakonec předstoupil před přestupkovou komisi ONV v Praze 1. Jako odůvodnění pro zahájené řízení stálo v úředním dokumentu „imitace zákroku Veřejné bezpečnosti“. Na víc už se režim nezmohl.

Společnost za veselejší současnost existovala vlastně necelý rok, přesto si získala velkou popularitu. Zatímco ostatní opozičníci mysleli svou činnost smrtelně vážně, SVS se nebála recese, a to ani ve vlastních řadách. Proslavily ji akce jako Každý na svém písečku, kdy byli na jedno pískoviště sezváni aktivisté řady protirežimních hnutí, aby si tu uplácali každý svou bábovičku, načež přijel náklaďák v barvách SVS a všechny je zasypal, aby jasně deklaroval, kdo je v opozici pánem. Nebo vypouštění třímetrové papírové velryby na Vltavu v předvečer 21. srpna 1989, jejímž účelem bylo odlehčit dusnou atmosféru před předpokládanými střety s policií. Anebo punčový puč na Vánoce 1989, kdy příslušníci SVS oblečení v ruských ušankách obsadili sídlo Občanského fóra přímo během jednání se slovenskou Veřejností proti násilí. Nic nebylo Kamilovi a spol. svaté.

„Samozřejmě jsem se nemohl zúčastnit všech aktivit, třeba velryba vyplula beze mě. Bylo to dáno i tím, že jsem byl během roku 1989 šestkrát zatčen. Ale kdykoliv to šlo, zapojil jsem se,“ vzpomíná Kamil na rok, kdy říkal hlasité ne nudě a šedi skomírajícího režimu. „Byl to rok zázraků a já ani na vteřinu nelituju, že jsem mohl být u toho.“

Tentokrát to Miroslav Kamil Černý myslí vážně.

 

 

 

 

Autor: Jan Hanzlík

Foto: Jan Hanzlík

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více