Xavier Baumaxa:
Já snad tady, ty vole budu Vysockij, vy socky!

Permanentní ne

Skládáme na záda rybářské židličky, do batohu házíme pivo. "Támhle si rozděláme oheň," ukazuje Xavier Baumaxa na kopec vedle svého baráku. Jediné opravené stavby v celé vesnici. Nejsvéráznější písničkář tuzemské hudební scény konečně souhlasil, že se stane součástí Galerie NE. Ještě přibalí pepo, aby to určitě hořelo. Ale jednoduché to stejně nebude.

vydáno 8. 6. 2014
Už když se sápeme nahoru, je nám dobře, nehledě na to, jak to klouže a že se boty floutků z města pomalu ale jistě mění v bahenní koule. Nic z toho neznamená, že by ze sebe Xavier Baumaxa vydal odpovědi nějak lehce. Nejdřív nám do kroku přiloží na otop padlé větve i celé kmeny stromů. 
A pak, když jsme konečně nahoře, začne se smrákat, větve jsou nalámané a začnou hořet, kličkuje a po svém si testuje druhou stranu. "Do médií se cpu jenom, když to potřebuju, a s novinářema komunikuju zištně," vypálí na první otázku protiútokem. "Řekl jsem ne kameře, jsem její nepřítel, vadí mi objektivy, vadí mi média," pokračuje krátce po té, co na něj zamíří foťák. "Sere mě to," říká sice docela mile, ale nepochybně je v tom v tu chvíli krom programového odmítání alespoň kus pravdy.
Negace je totiž nejen motor jeho tvorby, ale i životní filozofie, ze které vychází desky o "vyhořelosti, vyčpělosti a životní prohře", jak popsal svoje aktuální album Dawntempo. "Já se nemusel zastavit a říkat nějaký ne. Já se prostě narodil a první, co jsem zařval, bylo: Neeee! A od tý doby to jedu," říká přesně ve svém stylu - posměšně, ale pravdivě - Baumaxa. "Hm. Permanentní ne. To je dobrej název písně," zamyslí se, zapálí si a prohání psy, kteří jsou jeho doprovodem na často osamělé cestě "trubadúra s kytarou" snad odjakživa. 

Xavier Baumaxa * 6. prosince 1973

Písničkář, hudebník, vlastním jménem Lubomír Tichý

  • V dětství se v lidové škole umění učil na kytaru, ve čtrnácti letech založil svou první kapelu – Prach.
  • Vystudoval pedagogiku s aprobací na češtinu a angličtinu.
  • Než se vydal na sólovou dráhu, působil v kapelách V.M.H. a Faulnamusic. Jeho projev je založen na slovních hříčkách, parodiích na různé hudební styly a zpěváky a popkulturních odkazech. Písně jsou prokládány minimalistickou poezií ukrajinského básníka Em Rudenka.
  • Vydal 7 desek, hostoval na albu Jana Buriana Muži jsou křehcí.
Ještě chvíli trvá, než začneme mluvit k věci. "Písničkářem jsem se stal z donucení," začíná vyprávět, jak "utrpěl" svůj životní příběh. "Naši mě dali nejdřív na fotbal, to mi nešlo. Pak na plavání a mně, člověče, vyhodili i z toho plavání. Pak i z ping pongu. Lubošek sice říkal všemu ne a Lubošek nechtěl nic dělat. Ale přitom v něm dřímal jakýsi talent," ohlíží se za svým dětstvím, v němž došlo k zásadnímu zvratu, když ještě bez své umělecké přezdívky coby Lubomír Tichý oslavil desáté narozeniny a do ruky se mu dostala kytara.
Nebyla to žádná láska na první pohled. "Noty mi připadaly jako zlí černí pavouci, nechápal jsem, že když má kytara šest strun, jak může mít notová osnova pět linek a ty noty na ní být úplně jinde. Byl jsem tupec a nedokázal si to propojit, ale po té, co jsem se rozhodl, že cestou sportu tedy ne, máma mě na kytaru prostě přinutila chodit," vzpomíná Baumaxa. 
 
Vysockij z Mostu
První kapely měl už ve třinácti. Nejdřív hrál folkrock, záhy na to už to dřel ve svojí první punkové formaci V.M.H. Zajímavé to ale začalo doopravdy být až někdy kolem roku 2000, kdy coby jeden z mnoha litvínovských muzikantů opustil svoji tehdejší kapelu Faulnamusic a začal psát věci do šuplíku. 
Na zásadní životní rozhodnutí Baumaxa ani po letech nevzpomíná s klidem v hlase. "Už mě štvaly kapelní vztahy. Stejně jako mě serou všechny vztahový romány nebo komedie a když se někdo ve vztazích utápí. My jsme takový mrdky, my lidi. Lišíme se od zvířat tím, že máme víc negativních vlastností. Jasně, umíme i krásný věci, pocit lidství a empatiii, ale to je proti přírodě, protože v přírodě přežívá ten nejsilnější. Jsme změkčilí a zároveň vypíčelí. Nebavilo mě řešit, jak se kdo vyspal, jak co kdo myslel. Tak jsem řekl, ty vole, já snad tady, ty vole budu Vysockij, vy socky!"
 
A tak Baumaxa vyslovil hlasité ne svým spoluhráčům a dal se na sólovou dráhu. Do šuplíku si psal asi dva roky, než začal se svým uměleckým partnerem "ukrajinským básníkem" Em Rudenkem vystupovat na recitačně - hudebních večerech, na nichž se formovaly obrysy jeho výrazného sólového debutu Fenkám (2003). "Můj vzor je Martin Maxa, kterej je z Litvínova jako já. Oba jsme pohledný svalovci a sympaťáci s kytarou," vysvětoval tehdy v prvních rozhovorech ještě coby pracovník v sektoru kartonového zboží v mosteckém Baumaxu, jak přišel ke své přezdívce. 
 
A jen co se o něm spustila šeptanda, najednou byl na vzestupu. Přišel s neotřelými písničkami na hraně parodie a vážnosti, s tvrdými, často nekorektními a severočesky neotesanými texty plnými humoru a "buránkovství", ale i zvláštní a podmanivé poetiky. Ten zvláštní mix od parodického Ozajstného hip hopu až k mrazivé písni Muž, který prohrál, mezi lidmi zarezonoval. Když vydával druhou desku Buranissimo forte, měl v klubech plno. Z Baumaxu ho vyhodili a tím okamžikem začal díky koncertům "vydělávat dva až třikrát víc" než jeho šéf. A po svérázném písničkáři, jenž své skladby za pomoci Rudenka prokládal poezií, která se musela vměstnat do jedné esemesky, se začal sápat showbyznys, fanynky i fanoušci.
 
A to byl čas na další z mnoha ne. V okamžicích, kdy by mnozí podlehli konvencím a "jednodušší cestě" totiž Baumaxa nedal zadarmo sebe ani těm, kteří chodili a chodí na jeho koncerty. Není pokrytec, který by pro své příznivce udělal všechno, k nepříčetnosti ho dokáže vytočit už jen to, když se na jeho koncertě někdo nahlas baví. "Zrovna před týdnem stál pod podiem kluk, co přišel prudit. Nejdřív jsem to řekl klidně. Ale nakonec po něm letěly čtyři whiskovky," netají se Baumaxa  svými ostrými reakcemi, ve kterých nemá slovně ani fyzicky daleko k napadání  publika. "Já jsem si dokonce říkal, že bych mohl mít umělecké jméno Negativ Nasran, ale už jsem Baumaxa, tak možná takhle pojmenuju alespoň desku," říká o svojí nátuře. "Byl by na ní veškerý světabol a nasranost a nesmiřitelnost. Nesmiřitelnost se stavem věcí a zároveň ta hloupost člověka, který se s tím nedokáže vyrovnat," tne i sám do sebe.
 
Lidi potřebujou urazit
A když ho klidním, že tady na kopcích u ohně, když se smráká, je přeci hezky, usměje se. "Jo, tady je to dobrý." Zahledí se do hor v dáli a mezi zuby procedí. "Zkurvená Milešovka!"
Xavier Baumaxa zkrátka patří mezi lidi, kteří vždycky reagují instinktivně, svérázně a po svém. Sice vtipně, ale často bez ohledu na důsledky. Možná i tohle odmítání konvencí, že muzikant musí pro fanouška udělat všechno a podlézat mu, mu pomohlo k plným sálům. "Po desce Buranissimo Forte se najednou rozkřiklo, že nějakej kretén hraje s kytarou a uráží lidi a že je to celkem fajn. Že to lidi asi potřebujou, urazit," vzpomíná na své zlaté období, kdy si užíval pozornost a že ho všude bylo plno. 
V té době ale musel vnitřně řešit umělecký a osobnostní rozkol, kam dál. Vydat se předvídatelným směrem ve stylu jeho dřevní písně Pažitka, ódy na marihuanu, kterou publikum zbožňuje a autor nemůže vystát, by znamenalo ztratit sám sebe a uvěřitelnost. "Měl jsem v sobě konflikt. Se svým intelektem bych si asi mohl zvolit a užívat tu jednoduchou cestu, ale nemohl bych se podívat sám sobě do ksichtu. Kdybych byl nějakej Xindl X, sral bych sám sebe a nedokázal bych se sebou žít," vysvětluje svoje rohodnutí zůstat v undergroundu a jako selfmademan si za pomoci kamarádů život, vydávání desek, domlouvání koncertů řídit a určovat sám.
 
Setkání s Xindlem X, kterého v jeho začátcích přibral na turné, bylo v tom rozhodování asi hodně určující. "Já jsem tehdy nevěděl, že on v muzice soutěží, tak jsem ho pozval na turné, odehráli jsme asi osm koncertů a z lidskýho hlediska to bylo utrpení. Že mi nedá na naftu jsem si zvykl, ale že mi ani nepoděkuje za odvoz k baráku, to už mě trochu sralo. Ale hlavně jsme si neměli, co říct," vzpomíná na nepříjemnou zkušenost Baumaxa. 
 
Ale i ta mu něco dala. "Tehdy jsem pochopil, co je kalkul. A že já nejsem ochoten kalkulovat. Nevím, kolikrát jsem tu byl a kolikrát tu v jiným životě nebo dimenzi ještě budu, ale teď je teď a to, co tu odevzdám za otisky v podobě cédéček, chci, aby bylo, jak říká Standa Gross, upřímný," vysvětluje proč mu jsou odporní lidé z kategorie manažer, kteří mají "místo hlavy kalkulačky a ciferníky místo očních panenek". A proč se snaží, aby každé z jeho cédéček znamenalo v jeho kariéře milník.
 
Díky popularitě si začal plnit svoje sny a ulítlé nápady. Společně s Evou Pilarovou zpívaj jazzíček, na koncerty i focení přizval Miroslava Moravce, vystoupení s Lenkou Dusilovou doplňovala pantomima a na desku Coveranto nahrál mimojiné písničku Umělců je příliš s Danem Bártou, Oto Klempířem a Matějem Ruppertem. V cestě sólového umělce se nebojí velkorysosti ani experimentů. Na svoji poslední desku postavil kapelu z excelentních hráčů, protože měl pocit, že to ty písničky potřebují. A jako první známější muzikant na ni dokázal díky fanouškům vybrat peníze v crowdfundingové kampani na portálu Hithit.cz
 
Pověste ho vejš
"Nikdy nedělám kompromisy. Když jsem cítil, že má mít muzika aranže s kapelou, tak jsem je udělal, i když po koncertě s ní mi zbyde leda tak na svačinu. Dělám, co cítím. Někdy zase to musí být sólo a intimní. Na tom mě baví ta síla odpovědnosti," říká o svém aktuálním působení.
A i když už se v mnohém usadil. Překračování hranic, kterým se dokáže posunout dál, je mu pořád blízké, i když u toho někdy přestřelí. "Za některé části svých vystoupení se dodneška stydím, ale vždycky mě to vrátí do kolejí. Tlačím to na ostří nože a někdy to prostě přeženu," přiznává Baumaxa. A za příklad dává vystoupení v pražském Rubínu v den pohřbu Václava Havla. "Vadila mi tehdy ta masová pieta. Tak jsem nechal zhasnout sál a natáhnout si mikrofon do šatny. Začal jsem do ticha Havla imitovat a ráčkovat jako na svém starším albu Opičan Havel. A koncert jsem začal písní A ten Clintn, on mi hýkal a pořváváním na Dagmar. Publikum začalo odcházet, protože to bylo vážně za hranicí. Dal jsem to lidem, kteří si to nezasloužili. Měl jsem takhle zahrát v tom smutečním průvodu," vzpomíná Baumaxa na jeden ze svých průšvihů, který není zdaleka tak úsměvný jako výstup na Stodola Michala Tučného, kde ho militantní countrymani za jeho vtipy málem přizabili. 
 
Svět vidí realisticky a nebuduje vzdušné zámky, natož falešně optimistickou reklamu na skvělý život písničkáře. Je upřímný a opravdový až na dřeň. Ve svých textech, hudbě, ale i rozhovorech se stále častěji a intenzivněji vyrovnává se svým patrně největším démonem - alkoholem, kterému ono ne vlastně nikdy říct nedokázal. "Pokouším se o to neustále. Promítá se mi to do rodinného života. Snažím se s tím bojovat, ale v podstatě jsem alkoholik. Myslím, že už se to začíná dokonce obracet proti mně," říká, kouká do dohasínajícího ohně a pomalu srká zbytky piva ze dna lahve.
 
Je na čase sejít z toho malého ráje na kopci zpátky dolů pod tu Milešovku, do reality. Xaviho dnes večer kousek od jeho rodiště čeká koncert, na kterém se ukáže, kam všechna ta jeho naplněná i nenaplněná ne směřovala. Totiž k jednomu z nejoriginálnějších mužů s kytarou u nás, který kašle na to co se má a jde od začátku vlastní cestou, ať se kolem děje co chce. Když mu do toho někdo zkusí v malém nebo velkém mluvit, měl by radši dávat bacha, odkud na něj přiletí zlostně mrštěná sklenička. 

Autor: Honza Vedral, MF DNES

Foto: Honza Vedral

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více