Ladislav Váňa :
Taky vám nevětrám, když souložíte

Ne nedůstojné smrti zvířat

Pan Ladislav Váňa je celoživotní zvířecí nadšenec, dobrovolník, muž, jenž si rozumí lépe se zvířaty než s lidmi. Na otázku, proč tomu tak je, odpovídá jednoznačně: „Lidem nemohu věřit, zatímco zvíře vás nikdy nepodrazí.“

vydáno 30. 5. 2014

Oči mu žhnou a šlachovitá postava s mapami po těžkých popáleninách vypovídá o různorodých zážitcích tohoto zarostlého muže z Vysočiny. Kolem jeho nohou s nadšením pobíhá Rypáček – čtyřtýdenní pruhované selátko markazín, jehož mámu srazilo auto. Je to již druhé mládě, co se dostalo do zookoutku pana Váňi. Předchůdce, Rypáček I., dorostl do velikosti dospělého kňoura a s radostí vítal každého, koho pan Ladislav potkal při houbaření. Tento věrný přítel si rád chladil tělo v řece, znalo ho celé okolí a k lidem se choval přátelsky. Snad proto byl zastřelen při honitbě, právě když odpočíval po koupeli: „To je vo ničóm, lidem se nedá věřit. Přiletěli mi tady bažanti, vylíhli vajíčka a odletěli. Nechal jsem kvočnu, aby si vajíčka vyseděla. A co myslíte, přišli myslivci a chtěli bažanty do tomboly. Tak jsem je poslal do…“

Farma pana Váni připomíná suchozemskou Noemovu archu. Tento zarytý ochránce živých tvorů v současné době pečuje o více než 1200 zvířat a usiluje především o vytvoření podmínek, jež umožňují zvířatům důstojně dožít na tomto světě. Psi, kočky, vysoká, lamy, krkavci, výr, lišky, velbloudice, koně, dobytek, roztodivné ptactvo a další, ti všichni se dostali do „zvířecího ráje“ (jak nás vítá cedule na bráně) z ne vždy uspokojivých podmínek. Jedná se o zvířata, jež byla předchozími majiteli týrána, opuštěna, pohozena u cesty či chycena do pastí, v některých případech o tvory, kteří byli v přírodě vážně zraněni či v závislém období přišli o matku.

„Policajti mi volají ve dne v noci, abych přijel a odchytil psa. Technické služby spíše nechají zraněné zvíře pojít, než by pro něj jely. Jeden majitel třeba ustřihl huskymu ucho, aby ho zbavil identifikačního tetování, a pohodil ho u dálnice. Tak jsem ho jel odchytnout. To zvíře je v tu chvíli ve stresu, proto jsem k němu v klidu přišel, nasadil mu pomalu obojek a pes šel. Na úřadě mi nabízeli, abych si na to udělal a zaplatil kurz za 3500 korun. Já odchytávám psy na zavolání x let, a aby mi nějaká mladá holčina říkala, jak mám hodit psovi smyčku na krk, to je vo ničóm.“




  • Ladislav Váňa, nar. r. 1968
  • Vyučený tesař, zootechniku nestudoval a ze školy utíkal do jihlavské zoologické zahrady pracovat jako dobrovolník

  • Aktuálně pečuje ve svém Zookoutku Kletečná o cca 1200 zvířat

  • Je v invalidním důchodu

  • Případnou pomoc zasílejte na Ladislav Váňa, Zookoutek Kletečná, 396 01

Na Noemově záchranné lodi je vše krásně spárováno a s pokročilým jarem se zde rodí denně nové životy. Tuto přirozenou radost panu Váňovi často zošklivuje přístup úřední moci a doprovází ji boj s větrnými mlýny: „Zas přijeli, že není uklizeno u lišek, že tam jsou hromádky výkalů. Tak jim říkám, že to znají z knížek, že se mezi zvířaty pohybuji čtyřicet let a pozoruji, že když jde liška do páření, tak potřebuje svůj klid. Liščí máma si nosí na určité místo trus a je v klidu. Když vy budete souložit, taky vám neotevřu dveře a nepůjdu vyvětrat.“ Faktem je, že díky tomuto empatickému přístupu očekává paní liška Vojta již druhý vrh liščat.

„Ptáci mi sem přilétají a odlétají, já to ovšem musím řešit tak, že jsem povinen do tří dnů vyrozumět úřad a oni mi do čtrnácti dnů pošlou povolení, že se mohu o zvíře starat. Jenže to už je to zvíře třeba zdravé a já je zase vypustím, o čemž musím opět napsat papír a oni mě ve lhůtě vyrozumí, že to berou na vědomí. Hlášení aktuálního stavu například po telefonu pro ně není směrodatné.“

Pan Ladislav se mnohokrát podivuje nad chováním lidí, které zvířata provázela mnoho let: „Když vám zvíře sloužilo deset dvanáct let, tak ho přece jen tak nevyhodím. Dát psa do útulku je pro mě hyenismus. Ten pes je tam na stará kolena ve stresu, přestane žrát a v cizím prostředí na vás pořád čeká, kdy už konečně přijdete. Než se rozhodnete dát zvíře do kafilerky, utratit ho u veterináře nebo pohodit u cesty, vzpomeňte si, že vás to zvíře vždy milovalo, vítalo, těšilo se na vás. Myslete na to, že i ten starý nemohoucí pes se do poslední chvíle cítí nejlépe po vašem boku. Nechte uspat starého psa doma, kde mu je dobře a kde je u vás.“

Na církevních loukách je umožněno koňům spásat trávu. Stádo nového pěstouna skrývá koně, kteří dřeli dlouhá léta při tahání dříví z lesa, a když jim došly síly, majitelé je chtěli udat na jatkách. Pohladit si zde můžete závodní kobylu, která pro svá zranění z dostihů přestala být původnímu majiteli užitečná. Mezi již vyzdravěnými koňmi najdete čerstvě kobylu, kterou bývalý majitel nejspíše týral. Pan Váňa ukazuje na bodance pravděpodobně od vidlí a již hojící se rány, které byly ještě nedávno plné hnisu: „Takhle se k ní choval předchozí majitel! Jenže když jedou cyklisti kolem a vidí krásné koně a jednoho v tomto stavu, hned si řeknou, co jsem to za člověka? Přetrhají mi ohradníky, píšou na úřady, že týrám zvěř, a já jsem pak popotahován. Tu kobylu léčíme s veterinářem už dva měsíce.“

Běžný den pana Váni začíná v pět hodin ráno. Celé dny tráví venku, neholduje alkoholu ani internetovým svodům. Plní si své sny a k témuž nabádá i ostatní. Ukazuje na nově postavený výběh u vstupní brány, kde se lísá lvíče k mladé lvici: „Syn si taky splnil sen, sám si to postavil a zafinancoval. Je to kluk z paneláku, který se tady do toho zamiloval. Vždy si přál lvy a teď si sen splnil. Toho mladého vzal z cirkusu, kde ho otec nepřijal a zabil by ho. A aby nebyl sám, sehnal mu do páru samici se stejným osudem. Každý si plní svůj sen – moje kamarádka vždy snila o koupi kamionu. V pětačtyřiceti letech si ho koupila a teď jí stojí na zahradě. Má ho pomalovaný a svítí jí jako vánoční stromeček. Jednou za čas si vyleze do kabiny, vyzuje se, vyndá pantoflíčky a je spokojená.“

Dříve lidem radil třeba po telefonu, dnes to už rodák od Humpolce nedělá: „Nikdy na dálku nevíte, jak na tom to zvíře je. Jedna paní mi volala, co má dělat, že jí doma utekl had. Tak jsem přijel do bytu, had za kuchyňskou linkou a ona sama s novorozenětem. Byla to krajta a naposledy žrala před čtyřmi měsíci. Co pak chcete takovým lidem radit?“

Chcete pořídit sobě, dítěti či příteli živého tvora? Pak vás pan Váňa vyzývá: „Přijďte si zkusit, co to je. Zvíře si tady můžete půjčit na zkušební dobu a uvidíte. Můžete ho kdykoli vrátit, ale sami si zkusíte, zda na to máte, či ne.“ Stejně tak vyzývá všechen byrokratický aparát: „Přijďte se podívat. Nevymlouvejte se na neodbornost. Pokud o něčem rozhodujete, jste zváni. Na vlastní oči si můžete udělat vlastní úsudek, nikoli jen vycházet z informací od druhých.“

Nezištnou pomoc můžete nabídnout třeba formou krmení, pokud budete mít cestu kolem. Můžete si být jistí, že pan Ladislav přivítá každého, kdo přichází s dobrým úmyslem a chce přiložit ruku k dílu.

 A kdybyste si náhodou neodvezli nějaké darované či na zkoušku zapůjčené zvíře, vězte, že alespoň harmonickou a mírumilovnou atmosféru, která zde vládne, budete mít nadlouho v sobě.

„Nejvíce bych si teď přál, aby si lidé začali uvědomovat, že tady ta zvířata byla dávno před náma, dříve než my! A že my jsme přírodě hodně dlužní.“

 

Autor: Kateřina Obozněnko

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více