Peter Jurkovič a Stefan Milkov:
Slyšíš tele?

Ne strojům vyrábějícím kytary

Z rozburácených repráků zní našlapané blues kapely Motion Food. Nad pracovním stolem plným snímačů, hmatníků, korpusů a nedopalků se sklání Peter Jurkovič. Za jeho zády stojí Stefan Milkov. Místnost je plná kouře, který rezonuje v dvanáctkovém rytmu. V jednu chvíli Peter zvolá: „Teď, teď je tam tele! Slyšíš to? To je zvuk, co?“ Právě si pochválil vlastní riff na jednu ze svých kytar.

vydáno 4. 4. 2014

Tím teletem totiž myslí telecastera, elektrickou kytaru, kterou si sám zhotovil a která má zvuk tak čistý, že o něm někteří znalci říkají, že jej neslyšeli ani na fenderu či gibsonu, ať už to pro laika znamená cokoliv. Přestože je tento originální zvuk známý i mezi hudebníky světového formátu, nenechal se jeho tvůrce zlákat nabídkou zahraniční velkovýroby a zůstal u poctivé ruční práce. Ještě dnes se Peter směje při vzpomínce na italské výrobce požadující dvacet kytar měsíčně. Tolik nástrojů totiž vyrobí za celý rok.

 Problém krku

 První kytaru si Peter vyrobil na desce singrovky po babičce: „Hrál jsem v Bluesberry a potřeboval jsem nějaký pořádný nástroj. Dostal jsem kontakt na kytaristu Fausta v Jílovém, který měl doma od tetičky z Ameriky stratocastera. Celý jsem ho změřil, sehnal si starou olšovou desku a krk z jiné kytary. Říkal jsem si, že musím umět vyrobit úplně všechno, ale pořád jsem řešil problém krku. Tak jsem vzal telecastera a došel s ním za známým do IKEMu na rentgen a tam jsme pořídili snímek jedna ku jedný, ze kterého jsem všechno potřebné odměřil. Tímto jsem problém krku vyřešil.“ Když byla kytara hotová, označil ji Peter spojením slov JenDr, že ji jako vyrobil „jen nějakej doktor“. „Když jsme pak točili desku, zvukař v domnění, že hraju na fender, pochválil zvuk a to mě povzbudilo.“

 Peter Jurkovič je přitom vzděláním a původním povoláním parazitolog. Dokonce doktor přírodních věd. A taky muzikant. Dilema, zda následovat múzu, nebo škrkavky, mu pomohla vyřešit návštěva Spojených států. Během amerického vědeckého sympozia si uvědomil, že nechce být součástí systému založeného na citačním indexu a ignorujícího skutečnou práci. Uvědomil si, že se chce živit rukama: „Abych se naučil dělat se dřevem, zúčastnil jsem se konkurzu do místní truhlárny, kde dělali čalounění křesel do kadeřnických salonů, porazil jsem čtyři profesionály a vzali mě.“ Naučil se pracovat se dřevem a nástroji a následně si založil vlastní firmu Marcus. Dílnu umístil do pronajatého, květy zdobeného domečku v Jílovém: „Vzpomínám na Amíky, co se tam jednou byli podívat. Říkali: ‚Tak muzeum jsme už viděli, teď nám ukažte tu fabriku.‘“ Peter si tehdy nastudoval, že trvá pět let, než se průměrná firma v oboru uchytí, stanovil si lhůtu a zanedlouho se opravdu prosadil.

 Někdy touto dobou do příběhu vstupuje sochař a Peterův kamarád Stefan Mikov. Také Stefan se při výrobě své první kytary potýkal s problematikou krku a tato záhada svedla oba muže dohromady. Stefan dnes vymýšlí výtvarné návrhy a Peter podle nich vyrábí kytary. Společně tak vytvářejí ojedinělé kusy, které staví přímo na míru jednotlivým hudebníkům.“


  • Peter Jurkovič

  • Vědec, biolog. Dříve pracovník veterinárního ústavu a člen České parazitologické společnosti při Univerzitě Karlově.

  • Dnes žije v Jílovém u Prahy, kde vyrábí tradičním způsobem hudební nástroje pod názvem Jurkovič Guitars

  • Kytarista, člen kapel Bluesberry, Tucet, Žáha, Highway 61, Motion Food,...

  • Nejbližší koncerty skupiny Motion Food: 18. 4., Divadlo, Jihlava, 25. 4., Highway 61, České Budějovice, 2. 5., Blues Sklep, Praha

  • Stefan Milkov

  • Sochař, designér, hudebník

  • Člen skupiny Tvrdohlaví

  • Jeho díla jsou zastoupena v galeriích a soukromých sbírkách v Čechách i v zahraničí 

  •  Od roku 1993 spolupracuje s Peterem Jurkovičem. Vytváří originál design jeho nástrojů. 

  •  V současné době pracuje na realizaci pomníku Nikola Tesly 

Kameny a jiné legendy

Devadesátá léta, to bylo období, kdy se bigbíťákům plnily sny. Přes Prahu se převalily Kameny a brzy je následovaly další hvězdy světové hudby. Když se Peter se Stefanem dozvěděli, že dorazí i jejich milovaní ZZ Top, neváhali a frontmanovi ZZ TOP Billymu Gibbonsovi vyrobili originálního telecastera. „Díky kamarádovi z pořádající agentury jsme se nakonec dostali na uzavřenou akci plnou českých rockerů,“ vzpomíná Stefan. „Všichni chtěli podpis na kytaru a pobavit se, očekávali jsme velký večírek do ranních hodin. Pak se rozzářila místnost a dorazili fousáči v doprovodu o metr vyšších barbín… Prolétli místností a hurá pryč. A bylo po večírku. Tehdy nás zachránil Jirka Hrubeš z Pražského výběru, který jim dělal v Praze průvodce. Viděl, co neseme, a zařídil nám předání. Když Gibbons otevřel narychlo poskládanou lepenkovou krabici, úplně vyděšeně na to kouká, a jakmile mu došlo, že to není maketa, zařval ‚WOOOW‘. Po pár letech vyšel v nějakém módním magazínu článek, že si podle květinového vzoru, který jsem navrhl na kytaru, nechal ušít koženou vestu. Pak jsem se někde po jejich německém koncertě v rozhovoru dočetl, že má okolo 250 kytar a z toho tři nejoblíbenější. Jednu od Jimiho Hendrixe z dob, kdy mu dělali předkapelu, druhou od Claptona, a třetí, ‚kterou mu dali dva kluci v Praze‘.“

Tihle dva kluci ale nehodlali skončit u Gibbonse a v následujících letech udělali kytary třeba i Ericu Claptonovi nebo Jeffu Beckovi. Mimochodem, ta Claptonova se v tradiční aukci, kterou legendární kytarista výročně pořádá na podporu bývalých kolegů-narkomanů, prodala za 8500 amerických dolarů.

 

Není hand made jako hand made

Ruční výroba kytar je dnes opravdová světová rarita. „Ve Státech prdnou cedulku hand made na kytaru, kterou udělá stroj, jen ji pak někdo dobrousí nebo nalakuje. Já dělám ručně všechno. Od zpracování dřeva po osazení snímačema,“ rozhlíží se Peter po své dílně, která je plná kytar a jejich částí v různém stadiu rozpracovanosti.

Základními kameny jsou kusy přirozeně usušeného dřeva. Co kus, to originál.  „Ve fabrice mají zásoby dřeva, které je uměle sušené, a i když postup výroby je stejný, každá ta kytara hraje jinak a málokterá opravdu dobře. To je věčná záhada tady toho všeho. Ruční výroba se může přiblížit mnohem lépe tomu, že ta kytara bude hrát dobře nebo že bude hrát výjimečně dobře.“

Výroba jednoho originálního kusu nástroje přitom může trvat i půl roku. Někdy postačí, když tvůrci najdou třeba inspirativní snímače v šuplíku, jindy se pánové navzájem otravují a nutí do práce, až si lezou na nervy. Kytaru pro Jeffa Becka zhotovili za měsíc a sami dodávají: „To je strašně krátká doba, jenom ji kvalitně nalakovat trvá dva měsíce. A rychlost výroby se může odrazit na kvalitě zvuku.“

A to Peter Jurkovič nehodlá dopustit. Sveřepě odmítá dotírání kapitalistů. Říká ne velkovýrobě a honbě za ziskem na úkor kvality. Drží se svých metod a svého tempa, nehoní peníze, jeho život je bluesový, pomalý, rytmický, ale plný fines a malých triků. Právě ty mu přinesly úspěch a respekt hudební obce. A taky neustálé napojení na inspirační zdroje. „V kytaře vidím kus ženské, když se na ni podíváš, vidíš ty tvary, ty krásné boky. Každá je jiná. No a když do ní pak zasuneš ten jack a slyšíš ten kvílivý zvuk…“

Autor: Kateřina Obozněnko

Foto: Jan Hanzlík

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více