Bára Šťastná:
Každý den hledám odbočku ze známé cesty

Ne nudnému pohledu na svět

Příliš nudný život může údajně způsobit předčasnou smrt. Alespoň to tvrdí jeden z mnoha výzkumů britských vědců. Ať už se k závěrům podobných studií stavíte jakkoliv skepticky, pravděpodobně budete souhlasit s tím, že na nudě není mnoho pozitivního

vydáno 18. 3. 2014

Do klubu odpůrců nudy patří i spisovatelka, novinářka a blogerka Barbora Šťastná, která se s „nudným způsobem života“ rozhodla nadobro zatočit přibližně před čtyřmi lety. Na den, kdy trvale změnila přístup k životu, si vzpomíná s překvapivou přesností. „Znáte tu chvíli, kdy někde nečekaně spatříte vlastní odraz a během vteřiny o sobě ztratíte pečlivě budované iluze? Právě jeden takový moment pro mě byl šokovou terapií. Nějak jsem prostě nemohla uvěřit, že ta totálně ‚zpruzelá‘ paní, která má na sobě můj kabát a moje kalhoty, jsem opravdu já,“ vypráví Bára otevřeně. Nikdy předtím ji nenapadlo, že je vlastně stejná jako většina kysele se tvářících lidí, které každý den potkává v MHD.

Začala se sama sebe ptát, proč se každodenní realitou plouží s tak uštvaným výrazem, když zatím dosáhla všeho, co si kdy přála, a v zásadě nemá, na co by si stěžovala. Uvědomila si, že velkou část života pořád jen na něco čeká. Ať už je to víkend, Vánoce, nebo letní dovolená. „Došlo mi, že i když se mi ve všech oblastech života daří, stejně většinu času trávím tím, že jsem buď otrávená z každodenních povinností, nebo se něčím stresuji. Případně se běžnými dny jen tak znuděně prokousávám a netrpělivě vyhlížím nevšední okamžiky, které mi pak stejně rychle protečou mezi prsty,“ vysvětluje blogerka.  




Barbora Šťastná (*1973)
 
  • Vyrostla v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. V dětství se podle svých slov rozhodně nenudila. Jak říká, „vystačila si sama“ a realizovala se především na kreativním poli – šila oblečení na panenky a často se na dlouhé hodiny ztrácela ve světě vlastní fantazie.
  • První setkání s nudou přišlo v pubertě. Asi jako všichni dospívající měla pocit, že se v jejím životě nic zajímavého neděje, krájela den po dni a napjatě vyhlížela, co bude dál.
  • Maturovala v roce 1991 a odešla do Prahy studovat DAMU. Přesun do velkoměsta ruku v ruce s bohémským stylem života však s vnitřním pocitem nudy nijak radikálně nezamával. Bára si po čase uvědomila, že „nudu si člověk nese s sebou, a pokud se jí chce zbavit, nemůže se spoléhat na vnější okolnosti“.
  • Během čtvrtého ročníku DAMU odjela studovat do Paříže. Ve Francii se zamilovala do světa filmu a podala přihlášku na FAMU, kde vystudovala scenáristiku. Po skončení školy pracovala v časopise Premiere.
  • Přeložila několik knih z francouzštiny – mezi nimi například romány Albertine Sarrazinové Útěk a Kriminálnice, které vydalo nakladatelství Maťa.
  • Nyní pracuje jako editorka v časopisu ELLE. S manželem a dětmi žije na pražském Žižkově, ve volném čase kreslí, plete, lyžuje a běhá po (ne)naplánovaných trasách.
  • V nakladatelství Motto jí vyšla Šťastná kniha, v níž se zabývá způsoby, „jak být šťastnější a přitom si nechat svůj život takový, jaký je: s manželem a dvěma dětmi, s bytem na hypotéku a normální pracovní dobou“.
  • Její postřehy o radosti v každodenním životě najdete také na jejím Šťastném blogu
Štěstí jako projekt?
V životě můžete mít všechno, co jste si kdy přáli, přesto štěstím zrovna nezáříte. Jak je to možné? Podle Barbory si mnoho lidí neváží zdánlivě normálních okamžiků, z nichž se však skládá většina jejich života. „Událostí, na které se člověk těší, je vlastně strašně málo. Řečí čísel třeba deset procent. Záleží jen na nás, jak se k těm zbývajícím devadesáti procentům postavíme. Když mi tohle celkem jednoduché moudro konečně došlo, začala jsem intenzivně pracovat na tom, aby moje všední chvíle, kterých je většina, byly co nejzajímavější a nejpříjemnější,“ vzpomíná.
 
Když se pro něco správného rozhodnete, obvykle vám jde vše naproti. Jinak tomu nebylo ani u Barbory. Zanedlouho po nečekaném setkání se svým zpruzelým alter egem objevila blog americké spisovatelky Gretchen Rubin (www.gretchenrubin.com). Autorka knihy Happiness Project vyzkoušela na vlastní kůži nejrůznější způsoby, jak být šťastnější. Nečekejte převratné změny – spisovatelce zlepšovaly náladu i takové banality jako například úklid skříně či efektivněji zvládnutá hádka s manželem. Podobnou cestou se vydala i Bára. Zanedlouho poté, co objevila Gretchen, začala psát svůj Šťastný blog, jehož prostřednictvím „každý den v podmínkách všedního života testuje nejrůznější způsoby, jak být šťastnější“. 
 
Blog jako terapie
Pokud čekáte navoněné psaní „paní z módního časopisu“, budete překvapeni. Prázdné fráze ani univerzální vzletné rady tu nemají místo. Psaní blogu je pro Báru zároveň terapie. Strach, úzkost, potřeba mít „samé jedničky“ ze všech disciplín všedního života, to jsou limity, na které naráží i těsně po čtyřicítce, a na blogu se o nich hodně často zmiňuje. „V roce 2009 mi nečekaně umřela máma a několik měsíců poté jsem začala chodit k psychologovi, protože mě na každém kroku trápila úzkost a nejistota. Pořád jsem čekala, co strašného se stane dál, jaká další katastrofa mě postihne.“ Když o rok později rozjela Šťastný blog, byl to v jejím životě tak trochu symbol toho, že se mraky konečně roztrhly. Alespoň částečně.
 
„I když píšu Šťastný blog, zdaleka to neznamená, že jsem nějaká sluníčková holka, která má hledání radosti a zahánění nudy v malíčku. S hrozbou zbytečné zpruzelosti a nevděčné zakyslosti se potýkám pořád, jen jsem naše každodenní střetávání přesunula na kreativní pole a snažím se z něho vytěžit i nějaká pozitiva,“ vysvětluje Bára, na čem je její – pro někoho možná nepříliš objevné – NE postaveno. „Nepíšu proto, abych někoho poučovala nebo si hrála na nějakého guru, prostě jen zachycuji svoje experimentování se životem. Pokud to někomu pomůže v tom, aby se na chvíli zastavil a zamyslel, budu jedině ráda.“ 
 
Jsem tvoje nuda, pozvi mě dál
Právě „zastavení“ a spontánní úžas nad zdánlivě běžnými věcmi jsou podle Báry nejosvědčenějšími recepty proti nudě. Co si pod tím představit konkrétně? „Snažím se za každou cenu soustředit na přítomnost. Mít i během těch nejobyčejnějších okamžiků otevřené oči a sledovat, co se kolem mě děje,“ říká novinářka. Nepřehrabuje se v minulosti ani se nepokouší nahlížet budoucnosti přes rameno.
 
Zkrátka jen vnímá to, co je tady a teď. Od té doby má pocit, že i na první pohled otravné a zbytečné čekání ve frontě může být vlastně docela zábava. Stačí odhodit předem nalajnované šablony a zaostřit všechny smysly. „Když se nebudete bát podívat na věci z trochu jiného úhlu nebo na chvíli odbočíte ze známé cesty a skončíte úplně někde jinde, než jste měli v plánu, možná ve svých zdánlivě ‚nudných‘ kulisách zažijete dobrodružství, jakého byste se nedočkali ani na druhé straně zeměkoule,“ uzavírá Bára. 

Autor: Eva Karlasová

Foto: Jana Kusalová

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více