Věra Roubalová Kostlánová:
Ukázat, že nám to není jedno

Ne humanitární lhostejnosti

Život může být plný paradoxů. Věra Roubalová Kostlánová je žena, která ráda říká „ano“ – životu, radosti, pravdě. A přitom ji svědomí vedlo k vyslovení mnoha „ne“. Počínaje podpisem Charty 77 a výslechy Státní bezpečností přes práci psychoterapeutky s rodinami zatíženými traumatem holocaustu, účastí na protirasistických demonstracích až po práci s migranty a úsilí o jejich lepší přijetí a zařazení do společnosti. Poslední hlasité „ne“ řekla před rokem, když s manželem Františkem Kostlánem zveřejnila petici na podporu civilistů v občanskou válkou sužované Sýrii.

vydáno 14. 3. 2014

Narodila se po válce do židovské rodiny. Jak je tato skutečnost důležitá pro její postoj ke světu a profesní směřování, si uvědomila, když před dvaceti lety společně s přítelkyní, psychoterapeutkou Helenou Klímovou, založila projekt Rodiny po holocaustu. „Tehdy přišlo porozumění tomu, co si z rodiny nesu: citlivost na diskriminaci a ztrátu domova, nepřijatelnost násilí a válek, pochopení pro malé národy, které nejsou přijímané, strach z jakéhokoliv fanatismu.“ Rodiče, předváleční komunisté věřící, že nový řád přestane lidi kastovat, nepochybně inspirovali i Věřinu touhu po sociální spravedlnosti: „Lidé jsou lidé. Je jedno, odkud jsou.“ Pro Věru, „dítě holocaustu“, se tento transgenerační přenos stal motivací pro práci s migranty. V době války v Jugoslávii pracovala na ministerstvu vnitra, pomáhala přijímat uprchlíky. Když cítila, že „papírování je důležitější než lidé“, odešla do nevládního sektoru. Jako  sociální pracovnice  Poradny pro uprchlíky jezdila do uprchlických táborů, zakládala multikulturní ženské skupiny a  nabízela psychoterapeutickou pomoc traumatizovaným uprchlíkům. „Cítila jsem, že hlubší rozhovory s těmi lidmi je asi to, co nejvíc potřebují.“ Jednu dobu vyučovala na VOŠ sociálně pedagogické a teologické JABOK předmět „Migranti – příchozí“, do uprchlických táborů vozila studenty. Z Poradny pro uprchlíky později přešla do občanského sdružení Berkat, nyní InBáze, kde pokračovala ve vedení ženských skupin pro různé věkové kategorie migrantek. V loňském roce práci postupně předala („krásně běží dál“), skupiny dnes vedou samy migrantky i kolegyně z InBáze. Jako spoluautorka vydala knihu „Příchozí“, zachycující příběhy lidí, kteří k nám přišli hledat nový domov, a originální kuchařku „Pohled do hrnce uprchlíka“.

Ke slovu „příchozí“ Věra říká: „Raději říkám ‚příchozí‘, ale vidím, že mnoho lidí ten výraz nechápe. ‚Cizinci‘ říkat nechci, je to odcizující, a tak volím kompromis – ‚migranti‘.“ V současné době pracuje jako psychoterapeutka  ve skupině TEP – Terapie příchozích, kterou v rámci o. s. InBáze založila. Jde o mladé psychology, psychoterapeuty a psychiatry dobrovolně pomáhající migrantům. Těm, kteří byli ve svém domově perzekvováni a nesou si mnohá traumata, těm, kteří přišli za prací a dostali se do úzkých, těm, kdo práci mají, ale z nejistoty a strachu, že o ni přijdou, ztrácejí síly, těm, kterým se stýská po domově, i těm, jejichž problémy, pro nás možná „obyčejné“, jsou v imigraci mnohem těžší. „Imigrace je vždy těžká, ale v Čechách je těžká obzvláště. Politika ministerstva vnitra je velmi restriktivní. Migranti žijí v nejistotě, necítí se přijati.  U uprchlíků jako by úředníci už předem předpokládali, že žadatelé lžou. To samozřejmě u některých nelze vyloučit, ale nemůže to být většinový přístup,“ říká Věra. Českou nedůvěru a uzavřenost vůči cizincům, danou především dlouholetou izolací v době komunismu, Věra navrhuje prolomit poznáváním migrantů zblízka: „Lékem na překonání nedůvěry je  přiblížení se k rodině migrantů a navázání kontaktů. Osobní poznání může změnit zaběhaná, médii živená klišé o muslimech či Rusech. Bereme-li migranty jako lidi se stejnými radostmi a starostmi, jako máme my, pomůže nám to překonat nedůvěru. Věřím, že pro novou generaci cestující po světě  a navyklou rozmanitosti už to nebude takový problém.“ Pravdou ovšem je, že starosti migrantů jsou často odlišné a psychicky náročnější než starosti naše: ztráta domova je archetypálním traumatem. I to pro nás může být inspirace, abychom si vážili toho, co máme.




  • Věra Roubalová Kostlánová

  • Narodila se do významné české židovské rodiny, její otec válku přežil v Anglii, v 50. letech byl vězněn v rámci antisemitských komunistických čistek

  • Z kádrových důvodů mohla vystudovat pouze strojní inženýrství, za normalizace vychovávala na Vysočině čtyři děti, práci našla až rok před listopadem 1989

  • V roce 1977 společně s tehdejším manželem Pavlem Roubalem (1948–1990) podepsali Chartu 77

  • Po roce 1989 prošla psychoterapeutickým a supervizním výcvikem, v letech 1991–1994 pracovala na „odboru pro uprchlíky“ ministerstva vnitra, kde se věnovala především pomoci bosenským uprchlíkům, poté léta v nevládním sektoru jako sociální pracovnice

  • Pracuje jako psychoterapeutka s migranty, organizacemi nevládního sektoru, poskytuje supervize. Spoluzakládala projekt Rodiny po holocaustu, který se vyvinul do Rafael Institutu. Založila ženské multikulturní skupiny a společenství psychoterapeutů pracujících s migranty.

  • Její manžel František Kostlán je občanský aktivista a odborník na romskou problematiku

Věra dále jako psychoterapeutka dělá supervize různým občanským sdružením zabývajícím se sociální prací: „Je mi to blízké a vím, jak to zaměstnanci těchto nevládních organizací mají složité. Motají se hlavně v neustálé finanční nejistotě, jestli dostanou grant na pokračování své prospěšné činnosti v dalším roce, jejich obětavá práce není oceněna. Hlavní je, aby zaměstnanci těchto organizací také mysleli na sebe – jinak se rozdají a hrozí jim vyhoření.“ Supervizi dělá i zahraničním občanským aktivistům – nedávno se vrátila z Turecka, kde s kolegou týden vedla skupinovou psychoterapii pro lidskoprávní aktivisty z Kavkazu. „Byla to úžasná práce, ale uvědomovala jsem si, že tihle lidé se do toho marasmu vrací zpátky. Nezpracovávají jenom minulá válečná traumata, ale jedou zpět do reality všudypřítomného strachu.“ V Čečně byla třináctkrát,  jezdila do Grozného dělat supervizi lidem pomáhajícím válečným obětem: „Je to tam strašné. Staví přepychové mrakodrapy, ale neopravují rozbombardované továrny. Lidé nemají práci, jsou často vážně nemocní. Projevují se následky válek, je tam spousta rakoviny, mimo jiné kvůli mnohaletému bombardování skládek radioaktivního odpadu, mladí lidé mají vážná psychosomatická onemocnění z nezpracovaných traumat. Emigrují nebo žijí v zoufalství. Nejtěžší je strach z totalitní moci a zvůle.“

Právě živá zkušenost a kontakt s lidmi, kteří k nám přicházejí z neklidných oblastí, ji vloni vedly k myšlence prolomit mlčení kolem situace v Sýrii a aktivně se zasadit o pomoc. Po poradě s Člověkem v tísni, jednou z mála organizací, která v Sýrii stále působí a podává přímé svědectví, sepsali s manželem Františkem Kostlánem „Prohlášení solidarity české veřejnosti s trpícími syrskými civilisty a apel na urychlené otevření všech koridorů pro humanitární pomoc“. Petici umístili na web www.petice24.com , šířili o ní povědomí mezi lidmi skrze média, rozhovory, veřejná vystoupení. Přes všechno úsilí se podařilo sebrat pouze 656 podpisů. Pro Věru to bylo veliké zklamání. „Nemůžeme se tvářit, že se nic neděje. Umírají tam stovky lidí denně. V době, kdy jsme petici psali, již bylo tolik uprchlíků, že bylo třeba bez odkladu zasáhnout. V Bosně a Hercegovině se čekalo pět let, potom zasáhli Američané a za dva týdny bylo po válce. Asad je diktátor, musí skončit. Čím déle konflikt trvá, tím více ho zneužijí lidé, kteří tam s pomocí zbraní, kontaktů a zoufalství lidí dovážejí radikální islám. Ten tam původně nebyl, Sýrie byla pestrou, vzdělanou společností, jejíž součástí byli i křesťané či drúzové. Terorismus bohužel existuje, je třeba se proti němu stavět, ale na druhou stranu je strach z něho hodně zneužitelný. Konflikt možná vypadá, že je daleko, ale důsledkem evropského nicnedělání jsou nyní lodě přeplněné uprchlíky, které se potápí u italských a maltských břehů.“ Hlas Věry, jejích přátel-spoluorganizátorů a hlas signatářů petice tak zatím zůstal osamělý. Poslední ministr vnitra odmítl  výzvy Itálie na podílu břemene odpovědnosti za uprchlíky a jeho úřad v loňském roce vydal nikoli azyl, ale jen roční nebo dvouroční dočasnou (tzv. doplňkovou) ochranu pouhým dvaadvaceti syrským žadatelům.

Není to tak dávno, co v Evropě lhostejnost a sobectví většiny způsobily tragédii národa označeného za „méněcenný“. Můžeme si dovolit ten luxus mlčet, když se opět objevuje rétorika o „nepřizpůsobivých“, tentokrát o Romech? A když uprchlíci míří k našim hranicím? „Ten nezájem a opatrnost je pro mne smutný zážitek, i když ze zkušeností vím, že lidí, kterým dění u souseda není lhostejné, je vždy málo. Jako Židovka a hlavně jako člověk jsem měla pocit, že je potřeba vyjádřit solidaritu, ukázat Syřanům – našim syrským přátelům tady v Čechách i novým migrantům – že nám to není jedno. Je potřeba se dál snažit, o situaci se zajímat a dělat, co je možné.“

Tak ráda říká „ano“ životu, radosti, pravdě. Má skvělé děti s dobrými rodinami, raduje se z devíti vnoučat. Mohla by si užívat klidný důchod. A přesto stále stojí pevně a nahlas říká „ne“ lidské lhostejnosti.

Autor: Terezie Dubinová

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více