Helena Konarovská:
Držim kozy, nerušit

Ne špatně padnoucím podprsenkám

Začínala jako prodavačka v obchodě s prádlem, dnes platí za největší českou odbornici na intimní módu. Její mise: vymýtit nepadnoucí podprsenky. Do jejích obchodů za ní jezdí ženy z celé republiky, své pacientky k ní posílá i několik lékařů. Dobře zvolenou podprsenkou dokáže narovnat záda, ulevit od bolestí hlavy, ale především navrátit sebevědomí.

vydáno 3. 3. 2014
Obchod v Opletalově ulici v centru Prahy vypadá zvenčí jako obyčejný krám s luxusním prádlem. Jen do chvíle, než za sebou zavřete dveře. Hned za nimi stojí stůl s lavicí, prostorem voní káva. Tady se totiž odehrávají mnohem fatálnější věci, než je obyčejný byznys. Majitelka „podprsenkárny“ Helena Konarovská většině svých zákaznic tyká, desítky z nich si pamatuje podle velikosti prádla. Tu pozná neomylně i přes huňatý svetr. Má pro to prozaické vysvětlení: „Už patnáct let lezu ženským do kabin a sahám jim na prsa.“   
 
Uchopit, uložit
Je středeční odpoledne a Helena Konarovská číhá ve svém obchodě na zákazníky. „Ivetko, hledej 70F, hladký, bez krajek,“ zadává své kolegyni dřív, než za sebou blonďatá zákaznice zavře dveře. „Ale ne moc měkký – nemá ráda, když jsou jí vidět bradavky.“ 
Její motto je „uchopit, uložit“. „Devadesát procent cácor si oblíká podprsenky jako nátělník – prostě to natáhnou a prsa ať si lehnou, kam padnou. Vysvětluju jim, že je potřeba je pokaždé uchopit a uložit tam, kam patří. Jinak se jim prsa promění v boule v podpaží nebo dokonce na zádech.“ To je podle ní jeden z důvodů, proč velké procento Češek nosí nepadnoucí podprsenky. „Důsledkem je, že se necítí dobře, hrbí se a ničí si záda.“
 
Problém je v chybějící tradici. „Za komunistů se podprsenky nezkoušely. Prostě vám ji vrazili v krabici a řekli ‚to bude dobrý‘. Češky navíc nepatří ve světovém kontextu mezi nejprsatější, a když, tak mají drobná záda. Takové Angličanky se svými dudami a širokými zády musely problém s podprsenkami vyřešit mnohem rychleji, jinak by Vikingy umlátily kozama,“ směje se. „Francouzky mají stoletou zkušenost, kdežto tady si několik generací žen kupovalo prošívané podprsenky od cikánek na pouti.“



Helena Konarovská (*30. května 1957)
Obchodnice se spodním prádlem
 
  • Vyučila se dámskou krejčovou, ale dlouho u toho nezůstala.
  • Pracovala v dětském domově, v obchodě s lidovou uměleckou tvorbou Krásná jizba, po revoluci nastoupila do obchodu se spodním prádlem. Po čase si pořídila vlastní, dnes už jich provozuje sedm.
  • Kromě práce je jejím největším koníčkem rodina: má tři dospělé děti a pět vnoučat. Dvě z jejích dětí s ní podnikají.
Bílou ani nepříteli
Za patnáct let, co prodává českým ženám spodní prádlo, se ale podle ní už leccos podařilo. „Zvětšuje se procento žen, které znají svou velikost a vědí, jaký typ podprsenky i kalhotek si mají koupit. K tomu potřebují znát své tělo a jeho potřeby, což je věc, která se hodí nejen při nakupování prádla,“ říká Konarovská. Co ji těší, je také klesající obliba bílých podprsenek. „Je o mně známo, že bílou neprodám ani nepřátelům. Pod tričkem ohraničuje prsa a kazí celou linii.“ 
 
Pár žen už vhodně zvolenou podprsenkou zachránila od operace páteře, slova díků za odeznělou bolest hlavy jsou v jejích obchodech na denním pořádku. Největší radost ale má, když může podprsenkou potěšit ženskou duši. „Třeba předevčírem: přišlo stvoření, který bylo smutný, zavřený, nahlásilo mi, že má rakovinu a že přišlo o prs. O chvíli později odcházela sexy kočka, která narovnala záda a která to svému okolí ještě nandá,“ popisuje. „Anebo přijde třináctiletá cácora s maminkou, která má nula dovnitř, zatímco dcerka už v těch třinácti velikost E. Maminka říká: ‚Tohle jí narostlo, co budeme dělat? Holka je nešťastná, ale já ji uklidním: ‚Miláčku, buď na to hodná, jiné za to dávají devadesát litrů‘, a poradím pěknou podprdu.“ 
 
Empatie z dětského domova
Vždycky chtěla pracovat s lidmi. Nebo malovat. Na uměleckou školu se dostala, ale otec rozhodl, že perspektivnější bude vyučit se dámskou krejčovou. Sedět za strojem ji ale nebavilo, a tak brzy vystudovaný obor opustila a šla pracovat do dětského domova, kde sama strávila část dětství. Vydržela tam dva roky. „Tuhle práci nemůžou dělat lidi, kteří jsou příliš zainteresovaní, protože pak jsou málo výchovní. Naštěstí mě vysvobodilo těhotenství,“ vzpomíná. 
 
Během následujících sedmi let porodila tři děti a po mateřské nastoupila do Ústředí lidové umělecké tvorby. Po revoluci si našla práci v obchodě s prádlem. A v tom se našla natolik, že si brzy otevřela svůj vlastní. Postupně přidala dva outlety, obchod s prádlem pro muže a s konfekcí. Koncem loňského roku už vyrazila i mimo Prahu – otevřela obchod v Plzni. 
 
Právě nelehké zkušenosti z dětství jsou podle ní to, co jí dalo schopnost empatie. „I když mi dětské domovy a internáty sebraly krásné dětství, spát na pokoji s dalšími dvanácti lidmi, to byla obrovská škola sociálních vztahů.“ 
 
Potřebuju si šáhnout
Prádlo jezdí osobně vybírat do Paříže. A pečlivě. „Potřebuju si na to šáhnout. Klidně vynechám dvě kolekce značky, kterou odebírám patnáct let, protože se mi nelíbí materiál.“ 
A v čem podle ní spočívá kouzlo jejího úspěchu a popularity? „Je to možná o nějakém talentu, estetickém cítění, ale hlavní jsou zkušenosti – může mě okouzlit barva nebo zpracování, ale vezmu do ruky kostice a vrčím, protože vím, že to nebude sedět.“ 
 
Bývá zvána jako odbornice na módní přehlídky, spolupracuje s médii, pro která komentuje vizáž známých osobností, ale i společenské jevy se spodním prádlem zdánlivě nesouvisející. I když už je vlastně celebrita, pořád ji najdete v jejích obchodech za kasou. „Kdybych tady nebyla, tak o tý práci nic nevím. Je jednoduchý odletět do Paříže a objednat tam super růžový podprsenky, ale pak zjistím, že v Čechách je polovina cácor pihatejch, po zimě neopálenejch, takže s růžovou podprsenkou bych se daleko nedostala.“ 
 
Mám ráda nahotu
Sama si na spodním prádle tolik neujíždí. „Vybírat zboží mě baví, pro některé kousky se dokážu hodně nadchnout, ale dělám to pro své zákaznice. Sama už dnes od prádla vyžaduju jen funkčnost a pohodlí. A mám docela ráda nahotu,“ usmívá se. V mládí bývala prsatou sexbombou, dnes kvituje svou nadváhu. „Klientky se přede mnou tolik nestydí svléknout,“ myslí si. Poznávacím znamením je její účes – vysoko vyčesaný culík zdobí barevné gumičky. „Nemám ráda lidi, co se berou vážně, vždyť jsme tu jen na chvíli,“ říká Helena Konarovská.
 
„F 75, broučku,“ vybafne na mě, když končíme rozhovor. Mám přitom na sobě tři vrstvy oblečení a celý život si kupuju podprsenky velikosti C. Když odcházím z její kanceláře v patře obchodu, sáhne za chůze do regálu a jedno „efko“ mi podá. Zažene mě s ním do kabinky, uchopí, uloží. Padne jako ulité.

Autor: Lucie Fialová

Foto: Jana Kusalová

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více