Petr Sikora:
Všude samá čísla

Ne digitální fotografii

„Odvrátil jsem se od digitální fotografie, protože je jí strašně moc. Jsme zahlcení jakýmsi fotografickým smogem. Všude je plno mizerných digitálních fotek a my se na to musíme koukat. Než se prokoukáme k dobré fotce, musíme zhlédnout spoustu hnoje,“ vysvětluje svůj nekompromisní postoj fotograf Petr Sikora. Stejně se podle něj cítí spousta lidí, kteří došli ke klasické fotografii díky znavenosti celou digitální společností a klasická fotka je pro ně formou útěku. „S digitálním fotoaparátem fotíš čísla, v počítači měníš čísla a pak tiskneš čísla. Všude jen samá čísla,“ dodává s lehkým znechucením v hlase.

vydáno 14. 2. 2014

Skrz oči mluví duše

Petr Sikora patří k lidem, kteří fotí na film a skleněné desky s využitím historických fotografických technik. Teď zrovna připravuje ve svém ateliéru kolodiové desky. Jde o postup, při němž se jako světlocitlivá vrstva využívá střelná bavlna rozpuštěná v éteru, který je mimochodem cítit v celé místnosti. Petr komentuje svůj postup: „Fotí se na skleněnou desku, kterou polévám vrstvou kolodia. Musí se to dělat opatrně, člověk se u toho může snadno sjet éterem a pak zapomíná mluvit a dělá strašně velké pauzy mezi slovy. Pak se skleněná deska na čtyři minuty strčí do roztoku zcitlivovače. A následně se dvě minuty ve fotoaparátu exponuje.“ Fotograf se otáčí na modelku Kristýnu a přikazuje jí: „Ty se hlavně nesmíš dvě minuty vůbec pohnout, proto tam máš tu opěrku hlavy. Důležité je hlavně nehýbat očima, skrz oči mluví duše. Když pohneš pusou, není to tak tragické.“ Petr zjišťuje, že zapomněl ofukovací balonek, takže na fotce možná budou nějaká smítka prachu. Rukavice naštěstí má. Při dalším postupu se totiž používá dusičnan stříbrný, který způsobuje zčernání kůže, jehož se alespoň dva týdny nelze zbavit. „Jednou se mi to stalo, zrovna jsem promoval a musel jsem potřást děkanovi úplně hnědočernou rukou,“ směje se Petr.

Fotka má být viděna

Digitální fotografie je pro Petra Sikoru mrtvým médiem. „Hodí se snad jen, když potřebuješ něco vyfotit k inzerátu na Aukro nebo vypité ksichty na večírku. Taky to pochopím v práci, těžko si budeš fotit třeba křivě položenou podlahu na film,“ zamýšlí se a doplňuje: „Jenže na to všechno přece stačí mobilní telefon, nepotřebuješ speciální digitální fotoaparát. Já jsem dokonce i společnou fotku zaměstnanců do našeho firemního časopisu fotil na svitkový film.“ Mohlo by se zdát, že Petr je zpátečník odmítající cokoliv s jedničkami a nulami, ale on sám to vyvrací: „Muziku mám naopak kupodivu rád jenom elektronickou. Je to pro mě jediná hudba. Ačkoliv jsem kdysi hrával na housle, akustické nástroje mě nebaví. A až teď si uvědomuju, že i tu elektroniku poslouchám nejraději s pomocí klasické technologie, na vinylových deskách.“ Ani ve fotografii však digitální proces neodsuzuje: „Je sice hezké ukazovat v hospodě fotky na papíru podobně postižené partičce freaků, ale na webu ty fotky může vidět nesrovnatelně více lidí. Proto své fotky skenuju a dávám na internet. V tomhle ohledu digitalizaci jako část cesty k prezentaci fotek toleruju. A fotka má být viděna, ne ležet zavřená v šuplíku.“ Legendární fotoreportér Robert Cappa jednou řekl, že pokud nejsou vaše fotky dobré, nebyli jste dost blízko fotografovanému subjektu. Petr Sikora to během nalévání vývojky do lahve parafrázuje: „Když tvá fotka nefunguje, udělej ji větší. Jenže na webu je vlastně každá fotka malá. Olympem fotografie je výstava. O výstavu jde především, kvůli té fotíme. Jenže kdo přijde na výstavu, když se fotograf neprezentuje na webu? Tak to dnes funguje.“

 




Petr Sikora (1984)
 
Fotograf z Rychvaldu, fotografuje pomocí historických fotografických technik
 
Pracuje v pivovaru a kromě klasické fotografie jsou jeho vášní motorky
 
Ukázku jeho práce najdete na http://pepsikora.tumblr.com/
 
Do 28. února můžete jeho fotografie vidět v multižánrovém centru Cooltour v Ostravě, kde jsou součástí výstavy Ona v černobílé

Digitální začátky

Petr Sikora patří patrně k prvním lidem, kteří v naší zemi fotili digitálním fotoaparátem: „Někdy kolem roku 1997 dovezl otec ze Švýcarska digitální aparát, což byla tehdy revoluční záležitost. Sice měl tristní rozlišení, které by dnes nestačilo ani na web, ale stejně to bylo super. Nikdo to neznal. Měli jsme tehdy v rodném městě náš gang a já tím fotil chlastací večírky a dával fotky na naše webové stránky. Dělal jsem něco jako party fotografa a vlastně by se dalo říci, že jsem tak zachytil část historie mého milovaného města Rychvaldu. Kdybych to tehdy tušil, fotil bych to samozřejmě na film.“ Po těchto fotografických začátcích našel doma starý ruský dálkoměrný fotoaparát, který mu kdysi dal otec: „Šel jsem s ním fotit chemičku v Hrušově. Dnes na to vzpomínám jako na návrat ke kořenům.“ Petr měl radost, že fotí na film, protože digitálně tehdy už fotil každý. Od toho byl jen krůček k temné komoře, kterou mu ostatně už dávno v dětství ukazoval příbuzný: „Potěšilo mě, když jsem zjistil, jak je to levná záliba. Ustalovač tehdy stál desetikačku, vývojka taky. První vyvolaný film byl samozřejmě k ničemu. Což se dalo čekat, vzhledem k tomu, že jsem například teplotu vývojky měřil venkovním teploměrem, který jsme měli přišroubovaný k oknu.“

Chemické orgie

„Původně jsem se asi chtěl vymezovat vůči digitálním davům, ale v průběhu doby jsem pochopil krásu filmu,“ vzpomíná Petr a přitom na laboratorních váhách váží práškovou vývojku. „Lidi vždycky čuměli, když jsem do hospody donesl štos fotek. Prohlíželi si to a bylo to pro ně něco fascinujícího. V té době už totiž všichni koukali na fotky jen na počítači. Tehdy jsem focení propadl. Neznal jsem žádné fotografické techniky, ale začal jsem experimentovat. Někde jsem uviděl fotku, ze které mi totálně spadla čelist. Byla to nějaká nahá fileta sedící na posteli. Skvělý prostor, skvělé světlo, skvělá tonalita, čtvercový formát a byl na ní prach. Ta smítka prachu si dodnes pamatuju, dodala fotce punc opravdovosti. V popisu fotky bylo napsáno P6. Zjistil jsem, že je to východoněmecký středoformátový foťák Pentacon Six, a bylo mi jasné, že ho musím mít. A když začneš dělat na střední formát, otevře se ti úplně nová dimenze focení. V Ostravě tehdy bývala dvakrát ročně veliká fotoburza. Už neexistuje, jako všechny dobré věci, i ona šla do háje. Kromě foťáků na prodej tam byla i spousta vystavených fotek a přednášky. Jako host tam jednou byl fotograf Fedor Gabčan a ukazoval historické fotografické techniky. Měl tam kyanotypie, gumotisk, olejotisk a já nevím, co ještě. Bylo to dokonalé. Lidi se ho vyptávali, jak se to dělá, a on začal hned detailně vysvětlovat postup, jenže hrozně detailně… Popisoval, že 25 gramů citranu železito-amonného a 10 g ferrikyanidu draselného rozpustíte ve 100 ml vody, a tak dál. Takže sice krásné techniky, ale pro běžného smrtelníka nezvládnutelné.“

Petra ale chemie vždycky bavila: „Začal jsem o tom hodně číst a shánět patřičné chemikálie. Chtěl jsem vyzkoušet úplně všechno. Jakmile jsem někde našel nějaký návod na libovolný obskurní fotografický postup, napsal jsem si seznam sloučenin, které potřebuju, a šel je shánět. Když už jsem byl v tom, začal jsem si sám i míchat věci na normální černobílou fotografii – vývojky, tónovače, běliče, stabilizující látky, ustalovače, alternativní ustalovače. Takže jsem měl nakonec na nákupním seznamu třeba 100 různých chemikálií a šel s tím do obchodu.“

Důležité je něco dělat

„Tehdy jsem se bál doma napít z lahve, protože jsem nevěděl, jestli v tom nemám nějakou chemii. Moje kuchyň vypadala jako pervitinová varna. Takhle jsem v té době žil, ale myslím, že je důležitější něco dělat než o tom jen kecat – tunit si k dokonalosti temnou komoru a shánět to nejlepší vybavení,“ říká Petr a vzpomíná na dnes už zábavnou situaci: „Když se tónuje černobílá fotka, musí se napřed vybělit. Bělí se ferrikyanidem, který sice sám o sobě nebezpečný není, ale jakmile se sloučí s nějakou silnou kyselinou, dojde k vývinu smrtelně nebezpečného kyanovodíku. Jednou jsem vylil zbytek běliče do umyvadla a náhle jsem ucítil hořké mandle. Napadlo mě, že snad v sifonu umyvadla mohlo být kyselé prostředí, se kterým ferrikyanid zreagoval, a hrozně jsem se vyděsil. Asi se mi to jen zdálo, ale tehdy v té panice jsem si vsugeroval otravu kyanidem a začalo se mi špatně dýchat. Z přednášek toxikologie jsem si pamatoval, že protijedem je manganistan draselný. Ten mám doma samozřejmě taky, takže jsem pro jistotu hned spolykal celou lžičku hypermanganu a hned se mi ulevilo. Pak jsem si na internetu přečetl o otravě hypermanganem a to už mě tak dorazilo, že jsem si raději vzal prášky na spaní a šel to zaspat.“

Správný Čech

Petr Sikora dnes stále více používá historické fotografické techniky a velmi náročné velkoformátové aparáty a pravidelně vystavuje. K tomu podotýká: „Začal jsem fotit, protože neumím malovat. A ještě lepší než focení je vlastně natáčení na film. To už jsem si taky zkusil.“ Petr pracuje ve velkém pivovaru a tvrdí, že existují tři povolání snů: filmař, testovací jezdec Porsche a práce v pivovaru. Dvě z toho už se mu splnila. Než vyjde z temné komory, dlouze se zamyslí a pronese: „Každý správný Čech by alespoň jednou v životě měl řídit Škodu 120 a fotit s Flexaretem. To si myslím.“

 

Autor: Ondřej Tylčer

Foto: Ondřej Tylčer

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat (klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/).


zobrazit více